Éntomos: Hulačová – Keresztes – Janoušek

Proto si zvolily jako „hosta“ Františka Janouška (1890–1943), významného českého surrealistu. Ve sbírkách Galerie hlavního města Prahy se nachází jeho ilustrace k Maeterlinckově knize Život včel z roku 1935. Název výstavy odkazuje k řeckému pojmu „éntomos“, ze kterého později vzniklo označení pro hmyz „éntoma“. Obě autorky vidí v dnešní ekologické krizi, kdy vymírají včely a ostatní hmyz, předzvěst lidské katastrofy. Zsófie Keresztes pracuje s tématy sebe-požírání a Anna Hulačová se zabývá symbiózou člověka a hmyzu. Éntomos je jejich první společnou výstavou.

Název výstavy odkazuje k původnímu starořeckému pojmu „éntomos“, jehož latinský význam „insectum“ byl poprvé zmíněný ve spise Plinia staršího Kapitoly o přírodě. Plinius volně navazuje na Aristotela, přičemž tomu šlo o zkoumání jednoty duše u „rozkrojeného hmyzu“, který žije dále, i když jej rozdělíme na části. Éntomos znamená v doslovném překladu původního starořeckého významu slova „rozdělený na části“, nebo v plurálu dokonce „oběti nabízené bohům“.

Zsófia Keresztes spolu s Annou Hulačovou vytvořily do ústřední místnosti výstavy novou instalaci připomínající známý triptych Zahrada pozemských rozkoší (1503–1504) od Hieronyma Bosche, kterého surrealisté považovali za jednoho ze svých předchůdců. Těla v podání Zsófie Keresztes požírají sebe sama.

Určitá religióznost je obsažena i v díle Anny Hulačové. Před dvěma lety pracovala s lipovým dřevem a včelími plástvemi, v současné sobě vytváří sochy z betonu a doplňuje je kresbou tužkou. Syrový materiál zjemňuje a ilustruje. Jak o svých plastikách říká: „Převládá v nich vnitřní rozpor, který se projevuje materiálovým kontrastem protikladů vlhkého/suchého, plošného/plastického, historického/ futuristického, něžného/brutálního.“ Tváře imaginárních postav Hulačové obvykle zakrývají masky. V tělech organismů, jejichž forma se transformuje do lidské, hmyzí nebo rostlinné podoby, se nacházejí dutiny, v nichž žije organická substance: „Je to prvotní vrstva života ztělesňující přírodu, základní esence uvnitř jejich těl. Asi jako duše, neuchopitelný element, který může být nějakým prapůvodně tvarovým DNA kódem,“ shrnuje svou aktuální tvorbu Anna Hulačová.

Autorky se vzájemně doplňují – tvorba Anny Hulačové je zemitější, v barvě střídmější, často monochromatická a volbou materiálu silně navázaná na přírodu (dřevo, včelí plástve, písek). Hulačová vychází z klasické figurální tradice. Oproti tomu východisko maďarské umělkyně Keresztes pochází z virtuální reality a volí pastelově laděnou různorodou barevnost skleněných mozaik. Těmi potahuje jako kůží své amorfní tvory, androgynní avatary, jejichž růžové tělo tvoří odlehčený extrudovaný polystyren. Avataři se zjevují jako bojovníci oživlí v reálném světě. Ne náhodou je jejich název odvozen z hinduistického pojmu „avatár“ nesoucí v sobě význam pozemského vtělení duchovní bytosti. Postavy Hulačové pocházejí ze světa reálného. Teprve zde se transformují do různých podob.

Zsófia Keresztes pracuje s tématy virtuálního kanibalismu. Anna Hulačová se prvotně zabývá přírodní symbiózou člověka a hmyzu. Ta se v důsledku ekologických změn zvrhla v „sebe-požírání“ lidstva. Kurátorský projekt Éntomos je první společnou výstavou, na níž se obě umělkyně poprvé osobně setkávají.

Anna Hulačová (* 1984 v Sušici, Československo) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze, kde studovala v letech 2006–2012. V roce 2016 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a o rok později získala cenu Osobnost roku za nejvýznamnější umělecký počin roku 2016. Své práce nedávno prezentovala na Baltic Triennial ve Vilniusu, v Palais de Tokyo v Paříži, na samostatné výstavě v Londýně (Kunstraum Gallery) a v současné době vystavuje v pařížské Fondation Louis Vuitton.

Její převážně figurativní práce ztělesňují zcela osobitou estetiku, v níž jsou rozvolněny hranice mezi minulostí a budoucností, kde se surrealistické prvky snoubí s post-internetovými digitálními tisky. Kombinování přírodních a průmyslových materiálů v jejím díle značí záměrnou nejednoznačnost charakterizovanou protikladnými technikami a tématy, které vycházejí z určitého pokusu o smíření: jak nově definovat význam figurálního sochařství.

Zsófia Keresztes (* 1985 v Budapešti, Maďarsko) je absolventkou Maďarské univerzity výtvarných umění v Budapešti, kde studovala v letech 2004–2010. V roce 2017 získala Zsófia Keresztes cenu Esterházy Art Award. Nedávno otevřela svou samostatnou výstavu ve Vídni (Gianni Manhattan). V Praze vystavuje potřetí (Karlin Studios, Meetfactory, UPM).

Tvorba Zsófie Keresztes připomíná totemy, fontány nebo pomníky cizím božstvům. Zsófii Keresztes zajímá, nakolik mohou digitální avataři infikovat realitu a nakolik se digitální postava může zjevit v reálném světě. Jejich tělesné schránky lze interpretovat jako nepřátele i spojence zároveň, kteří se vzájemně pohlcují nebo podléhají sebedestrukci a posléze získávají novou podobu