Moving Image Department #10: Podle skutečných událostí

Desátá kapitola Moving Image Department nazvaná Podle skutečných událostí je věnována zkoumání znepokojivé geneze fikce a postpravdy a přitažlivosti smyšlenek. Hranice mezi dokumentem a fikcí se stírají a výsledkem je nová struktura reálna vzniklá jako problematický kříženec skutečností a představ. Umělci, kteří se na výstavě podílejí, si osvojili umění mystifikace a vypořádávají se s vnímáním reality a s interpretací minulosti a historie, přičemž berou v potaz mezery ve vzdělání, mediální horečku, návykovost smyšlenek a sklon k abstraktnímu slovníku, jehož prostřednictvím vidíme a zažíváme současný, nadměrně zprostředkovaný svět systémů a kódů, které dávno přesáhly naši představivost.

Ve filmu Neptun (2018) ve stylu film noir se Adéla Babanová vrací k politické minulosti studené války a podílí se na mýtotvorném procesu, jenž nevyhnutelně utváří naši percepci dějin. Její vyprávění, demystifikující zavedené pravdy a přesvědčení, odhaluje, že ideologické mechanismy manipulace a propagandistické používání dezinformací představují univerzální fenomén v ovlivňování kolektivního vědomí nejen v totalitní minulosti, ale i v demokratické pluralitní současnosti. Mnohdy ironicky laděné příběhy Babanové představují prostor a čas jakožto fantasmagorické konstrukce korespondující s naší současností, jež se nese na vlně ontologických pochybností a úpadku identit. Utopie tu představuje oblíbený habitat osvobozeného subjektu umělkyně, místo politické touhy a individuálního snění.

Obrazy a koláže Daniela Pitína, kombinující nalezenou stopáž se zdánlivě skutečnými fakty, zobrazují historii jako fetiš, napájenou a utvářenou autorovou fantazií a neutuchajícím puzením k imaginativnosti. Pitín nám nabízí teatralizovanou verzi reality, podivnou dekadentní konstrukci skutečného a iluzorního, jež vyvolává nebezpečnou závrať smyslů a vědomí a útočí na naše individuální a kolektivní chápání minulosti. Umělec zde dekonstruuje vyprávění pomocí časoprostorové delirantní taktiky, aktivuje divákův kritický aparát a nutí jej uvědomit si tak pravdivost tématu.

Jádro abstraktních maleb a videí Jana Šerých, překračujících individuální slovník směrem k univerzální komunikaci a dialogu, tvoří průzkum intimního rozměru subjektivní zkušenosti. Sémantické kódy tu fungují jako překladatelské činy odhalující elementární vášně coby sublimované vzorce obyčejného života. V dílech Paramnesia (2009) a Resolution (2011) s námi umělec velkoryse sdílí své vzácné, ve skutečnosti prožité okamžiky čisté pravdy, zachycené v momentu sebereflexe a empatie. Šerýchova archeologie pravdy je věda fragmentárních gest, skrytých i zjevných zároveň, zakládající se na průzkumu každodenního a univerzálního. Je to náročná činnost dešifrování podstaty z oddělených částic dnešního složitého světa.