Rudolf Jung – Ohlédnutí

Výstavu v Galerie 4 jsem připravil ke svým 70. narozeninám. Proto jsem zvolil i název, který zavání pohledem do minulosti blízké i vzdálené. V posledních několika zimách skenuju negativy a vytvářím v počítači finální fotografie, jaké bych pod zvětšovákem jen těžko vytvořil. U některých barevných fotografií jsem to měl udělat už dávno, čas třeba i jen 20 let se projevuje změnami, které už nelze vrátit zpět.

Má to však i svoje výhody, mohl jsem zpracovat negativy, které nejen nebylo možné zvětšovat, ale na které jsem postupně zapomínal, protože přicházela jiná témata a nějak nebyl čas se k negativům vrátit.

Má tvorba byla vždy v cyklech a souborech. Proto bych chtěl divákům předvést svůj zcela první cyklus fotografií s názvem „Dynamické krajiny“, jsou to původní vintage zvětšeniny z let okolo 1981 – 1983, které putovaly po výstavách v Československu i v zahraničí.

„Státní smutek“ je soubor fotografií pořízených během jednoho ještě zimního dne v Praze, který mne donutil si i přivstat, abych zachytil, jak se město vypořádalo s odchodem jednoho velkého bolševika v Moskvě. Přiznám se, že mne to bavilo.

Cyklus „Slovenské rudohoří“ má počátek někdy v 70. letech minulého století s přesahem do nedávné už plně digitální doby. Nebylo jednoduché vybrat. Mohu představit místa, ke kterým jsem se vracel v průběhu několika let i ročních období.

Cyklus „Stromovka mezi večerem a nocí“ vznikal zhruba 15 let. Ten park měl pro mne ve chvíli, co návštěvníci z parku odcházejí úžasný kouzlo. Vznikly stovky fotografií na černobílé i barevné negativy, vznikly stovky fotografií i na digitální přístroje. Zde je v podstatě jen malá ukázka z celého cyklu.

Cyklus „Fragmenty“ je ač v době digitální nafotografován na čb. svitkové negativy. Zvolil jsem čtverec a výrazné svícení, je to fotografování v atelieru, když jsem jako vedoucí fotooddělení České televize byl tělesně uvázán pracovní smlouvou, fantazie byla naštěstí volná. Na to navazují moje „Kyanotipie“, kterým to ve vztahu těla a modré barvy „x-mocného“ železa docela sluší.

„Portréty“. Fotografoval jsem osoby známé, ale i zcela neznámé. Líbí se mi ten způsob, kdy vlezete do jejich komfortní zóny a divák si může portrétovaného bez újmy nastudovat.

„Vzpomínka na Seurata“ je cyklus fotografií, s několika tematickými krádežemi. První krádež provedl právě Seurat, který to tak trochu ukradl malíři Sandro Botticellimu, ta póza je na slavném obrazu Zrození Venuše. Seurat ve svých obrazech naznačil, že Venuší nemusí být „ta nejkrásnější ve městě“, ale ta, která je každému chlapovi nejmilejší a že je na zemi spousta Venuší. A můj cyklus naznačuje, že opravdu je jich nepočitatelně a mnohdy mohou být i třeba oblečené, nebo něco i mezitím.

Cyklus „Půlnoční krajina“. Krajina na břehu Baltického moře má pro mne výrazné kouzlo. České pohádky občas začínají informací o půlnočním království. Popisují tajuplnou zemi a to na pořeží Baltu to opravdu sedí, nehledě na to, že se v polštině severu říká půlnoc. Já jsem tam jezdil mimo turisticky exponované období a Balt mi tak nabídl širokou nabídku světelných a barevných variací.

Musím ještě zmínit cyklus fotografií pro Polaroid. V NTM jsem začátkem 90. let udělal výstavu fotografií z autochromů Karla Šmirouse. Autochromy byly barevné diapozitivy z přelomu 19. a 20. století. Shodou okolností jsem se v té době dostal k podobnému materiálu, který vyráběla firma Polaroid, 35mm film Polachrome, instantní rastrový diapozitiv, založený na stejném principu jako autochromy, jen s tím rozdílem, že autochromy měly rastr ze škrobových zrn a Polachrome rastr liniový, oba rastry v základních RGB barvách. Tím, že jsou barvy obsaženy v rastru, lze docílit zajímavého efektu s některou ze základních barev. Polaroidy jsem využil v souborech a cyklech, které uvádím v předchozích odstavcích.

Vernisáž: 6. září 2024 od 18:00

Výstava potrvá do 15. listopadu 2024