Vojtěšská huť fungovala na Kladně od roku 1854 až do 70. let minulého století. Roku 1855 zde začala fungovat první vysoká pec v Čechách, která spalovala koks.
Vojtěšská huť byla založena v roce
1854, kdy se začaly stavět první
tavicí pece belgického typu. Jméno (tehdy znějící Adalberthütte) dostala po svém zakladateli, českobudějovickém podnikateli
Vojtěchu Lannovi. První z belgických pecí byla dokončena 4. května 1855,
k prvnímu odpichu došlo 16. května 1855. Investice kolem hutě (dovoz surovin, navázání železničního spojení) zakrátko vyčerpaly místní podnikatele. Vstupem obchodního domu Florent Robert proto byla roku 1857 založena
Pražská železářská společnost (Prager Eisenindustrie Gesellschaft).
Od roku
1860 procházela Vojtěšská huť velkým
stavebním rozvojem. Původní belgické vysoké pece byly nahrazeny v 80. letech
Lürmannovými pecemi skotského typu (tj. kovové pece s vodou chlazenými plášti). Zajímavostí je také to, že roku 1881 zdejší mostárna realizovala zakázku na znovuzastřešení vyhořelého
Národního divadla. Šesk vysokých pecí dělalo z Vojtěšské huti vůbec největší vysokopecní provozovnou v celém Rakousku-Uhersku. V provozu zde byla
pudlovna, válcovna,
slévárna,
mostárna a
vysoké pece.
Rozvoj Vojtěšské huti pokračoval víceméně až do druhé světové války. Špatně vedený závod stále více technologicky zaostával a zadlužoval se. Přelomový je rok 1946, kdy došlo k znárodnění. Huť byla přejmenována po hrdinovi II. světové války, ruském maršálu Koněvovi, a byla spolu
s Poldinou hutí a dalšími závody začleněna do
Spojených oceláren, národního podniku (SONP). Vlastní úpadek železáren nastal rozhodnutím o přechodu na výrobu ušlechtilých ocelí v polovině 60. let 20. století.
Vysoké pece byly v
Kladně zastaveny v roce 1976 a od té doby docházelo k postupnému rušení provozů a likvidaci areálu. Po roce 1989 se areál bývalé hutě stal majetkovou součástí zbytkového státního podniku v likvidaci.
Industriální prostor bývalé huti není přístupný.