Je to neuvěřitelné, ale letos je to
rovných 100 let od okamžiku, kdy se
první turisté svezli na lodičkách v podzemní kráse
Punkevních jeskyní. Ve středu
30. března 1921 byla zpřístupněna první vodní část jeskyně od dnešního přístaviště po Masarykův dóm. Plulo se tehdy na čtyřech dřevěných
člunech s vesly, každý z nich uvezl 16 osob. Dnes se této prohlídce říká
zkrácená vodní plavba.
Téměř půlkilometrová trasa začínající u dna
propasti Macochy, která nemá nejen v České republice obdoby, vznikla po třinácti letech složitých podzemních prací pod vedením Karla Absolona. Její
podoba je stejná do dnešních dnů. V nitru Země za propastí
Macocha je zbudován
malý přístav. Pluje se pak klikatým labyrintem
chodeb a dómů po Punkvě, jejíž dno je místy až čtyřicet metrů hluboko pod dnem dnešních elektromotorických člunů, klouzajících v tichém hrčení motorů, tu podle
podvodních útesů, tam zase pod
jícny komínů po
smaragdově zelené vodě, kterou nasvětlují reflektory.
Splavnění Punkvy bránil Zlý sifon
Zbudování vodní cesty však nebylo vůbec jednoduché. Snažilo se o to mnoho badatelů, například hrabě František Salm počátkem 19. století nebo doktor Jindřich Wankel roku 1857. Plány však vždy ztroskotaly na tzv.
sifonech, což jsou
skalní stěny pod hladinou. Pod nimi sice voda proudí, ale samotné stěny jsou i 30 m dlouhé. Do boje s nimi se pustil doktor
Karel Absolon, známý archeolog, geograf, paleontolog, speleolog a objevitel i výzkumník mnoha jeskyní v
Moravském krasu. Jako první slanil na dno
propasti Macocha a v
Dolních Věstonicíh objevil se svým týmem
Věstonickou Venuši.
Absolonovi nedalo splavnění Punkvy spát a pustil se do náročného projektu.
V roce 1920 s pomocí kamenovrtacího oddílu československé armády a nejmodernějších technologií
navrtali a sestřelili sifony, které jim stály v cestě. Bylo to velmi náročné a drahé, ale Absolon si peníze dokázal sehnat od mnoha sponzorů. Práce se však
zastavily u Zlého sifonu, jenž sahal do hloubky až 30metrů. Až roku 1933 se za pomoci čerpadel, které odčerpávaly vodu z přítoků říčky, podařilo vyvrtat odvodňovací štolu. Pak už spalvnění nestálo v cestě nic a trasa mohla být
otevřena v celé své kráse. Dodejme ještě, že teplota vody v podzemí se pohybuje zhruba od čtyř do sedmi stupňů, vzduch je jen o něco málo teplejší.
Od loděk s bidly po dnešní elektrolodě
Někteří životem zkušenější čtenáři si možná vzpomenou na to, jak se v
80. letech plavili po
Punkvě v dřevěných člunech. Ty měly zadáka, která odbsuhoval motor v zadu a kormidelníka vpředu, který plavidla
pomocí tyče odrážel od stěn v ostrých zatáčkách.
Současné
moderní elektrické lodě, které tichounce plují po hladině, bohužel zatím
smutně odpočívají v přístavišti. Ale těší se, že jednou se snad pandemická situace uklidní a jeskyně znovu přivítá své návštěvníky.