V Baťových stopách
Ve stínu Protektorátu, v roce 1939, přicházejí do městečka pod zámkem barona Schebka zástupci firmy Baťa, aby jménem jejího představitele, tehdy Jana Antonína Bati, nevlastního bratra v roce 1932 tragicky zesnulého Tomáše Bati, jednali s baronem o expanzi podniku do Zruče nad Sázavou. Podnikavý Jan Schebek prodal Baťovi hospodářský dvůr a pozemky zručského „předměstí“ v Domahoři. Pan továrník se osobně přijel do Zruče podívat a stavba továrny mohla začít. A nejen jí, ale i další infrastruktury, přesně podle baťovského motta „Společně pracovat – individuelně žít.“
Město „na zelené louce“
Na „zelené louce“ vedle staré Zruče, západně od zámku, až k řece Sázavě, měla vyrůst Zruč nová – baťovská, hrdá a moderní – s osmi továrními budovami podél řeky, oddělené železniční tratí od další výstavby – sídliště, nemocnice, školy, vysoké školy, hotelu… Nové město mělo být domovem až 15 000 obyvatel z nichž většinu živí a po práci baví Baťa. Jenže byla válka.
První páry bot byly vyrobeny v hospodářském dvoře, ale už poslední den roku 1939 byly stroje přestěhovány do nové továrny. V lednu 1940 zde dámská i mužská bagančata, ovlivněná „válečnou módou“, vyrábělo čtyři stovky dělníků.
Ve stylu „baťovského funkcionalismu“, který kromě Zlína známe třeba i ze Sezimova Ústí vyrostla škola, sloužící dnes jako spolkový dům a také společenský dům s hotelem. V jeho sousedství bylo hřiště na českou házenou, atletický ovál a fotbalové hřiště. Postaveny byly typizované rodinné domky pro mistry podél nové Okružní ulice. Budovalo se i velkorysé sídliště, ale přišel rok 1942. A s ním nucený přechod na náhradní výrobu pro válečné účely. Boty se začaly ve Zruči opět vyrábět až po květnu 1945. Jan Antonín Baťa Novou Zruč, která měla slibně nakročeno k zajímavě architektonicky řešenému městu s na ta léta velkorysou občanskou vybaveností, nikdy neviděl. V červnu 1939 se mu podařilo před nacisty uprchnout do New Yorku. Do Československa se už nevrátil.
Karty míchá nová doba
Karty zamíchala baťovskému impériu turbulentní poválečná doba a čtyřicet let komunismu. Bezprostředně po válce sice Baťa do Zruče patřil, ale jen do roku 1948, kdy byla fabrika znárodněna. Výroba fungovala pod hlavičkou národního podniku Svit, od roku 1953 pod názvem Sázavan – Zruč, n.p. Právě tehdy, v době prázdných socialistických regálů, dostaly boty ze Zruče světový věhlas – konkrétně dětské botičky, které vyráběla většina zručských obyvatel a které Sázavan vyvážel do celého světa. A to až do roku 1990.
Vzkřísit baťovskou tradici ve Zruči se podařilo v roce 1996. Možná i vy máte na nohou lehké pracovní zdravotní korkové sandále značky Natural product. Od roku 2013 se podařilo navázat i na zlatou éru výroby dětské obuvi. Pokud svým dětem obouváte Essi, věřte, že pocházejí právě ze Zruče.
Procházka po Baťovské Zruči
Auto zaparkujte ve
Zruči nad Sázavou zdarma
na parkovišti před zámkem a
v infocentru v přízemí zámku zakupte vstupenku
do muzea „Od verpánku k Baťovi“. Expozice v podkroví zámku vás provede regionální tradicí ševcovského řemesla. Po prohlídce muzea
prozkoumejte baťovskou Zruč. Zámeckým areálem projděte
do Zručského dvora, původně hospodářského dvora, který býval první baťovskou výrobnou ve Zruči. Odtud se vydejte částí zámeckého parku podél řeky
do Okružní ulice. Kopíruje železniční trať a tvoří páteřní ulici baťovské Zruče s dnešním náměstím Míru, Hotelem Zruč a parkem. Z Okružní ulice odbočíme do Školní, na jejímž konci stojí dnešní
spolkový dům. Pojmenování ulice připomíná původní využití budovy pro
bývalou Baťovu školu práce. Cestou si můžete všimnout
typizovaných rodinných domků, z nichž u některých je i po přestavbách stále ještě patrný pověstný „Baťovský funkcionalismus“. Vydáme se směrem k náměstí Míru
k Hotelu Zruč. Bývalý Hotel Baťov byl před lety zmodernizován a jeho restaurace je dobrým důvodem k zastavení při procházce baťovskou Zručí. Po kávě či obědě můžete nakouknout do velkého tanečního sálu, kde v roce 1965 natáčel Miloš Forman scény z filmu
Lásky jedné plavovlásky. Námět hořké komedie vychází ze skutečných trablů mladé dělnice ve zručské továrně na obuv a také ze skutečnosti, že Zruč 50. let bývala skutečně cílovou štací vojáků, kteří si jezdili „zašpásovat s místními dělnicemi.“ Od hotelu se
ulicí Tomáše Bati vydáme
k železniční zastávce, kde to šest dní v týdnu začínalo – to, když se z ranního vlaku vyhrnuli přespolní a spolu se Zručáky spěchali
k továrním halám. Ty jsou ostatně od zastávky na dohled.