Kraj Bohuslava Martinů leží v místech, kde se východní Čechy mění v západní Moravu. I když od roku 1923 Martinů žil trvale mimo vlast a ve světě se proslavil víc než doma, na rodné město Poličku a jeho okolí nikdy nezapomněl.
Na věž!
Ostatně kdo by také dokázal zapomenout, kdyby se narodil tam, kde Bohuslav Martinů! Místo rodného domu uvidíte rodný kostel, protože se jménem Martinů je spojené unikátní, romantické, i když pro život trochu nepraktické místo – malý byt ve věži poličského kostela sv. Jakuba. Právě tady se 8. prosince 1890 budoucí slavný hudební skladatel narodil coby syn ševce a pověžného Ferdinanda Martinů. Se svými rodiči a dvěma sourozenci tu prožil prvních dvanáct let života, teprve pak se se rodina přestěhovala do domu na náměstí.
Jak se žilo rodině Martinů ve výšce 36 metrů nad zemí? Poznáte to sami, pokud vystoupáte po 192 schodech až na vyhlídkový ochoz kostelní věže. Kromě fotografií, zachycujících původní vybavení světničky, si prohlédnete i město Poličku a jeho blízké okolí z ptačí perspektivy. Slavného rodáka připomíná i Centrum Bohuslava Martinů s řadou moderních a interaktivních expozic, programů a her.
Nenapravitelně nedbalý student
Jedinou školou, kterou Martinů dokončil, byla poličská měšťanka. V té době začal hrát na housle, složil první skladbičku a absolvoval první veřejné vystoupení. Městská rada mu udělila stipendium, díky němuž mohl začít na konzervatoři v Praze studovat hru na housle, klavír a varhany.
Záhy však byl vyloučen, nejprve za nepovolené veřejné vystoupení s amatérským orchestrem a poté definitivně pro "nenapravitelnou nedbalost". Nadále ale skladbu studoval soukromě, působil jako houslista v České filharmonii, stal se žákem Josefa Suka a roku 1923 odjel do Paříže studovat kompozici u Alberta Roussela.
Mezi Paříží a Poličkou
V Paříži našel Martinů to, co hledal a obdivoval ve francouzském umění: řád, čistotu, rovnováhu, volnost a vytříbený vkus. Letní měsíce trávil v Poličce, jinak pobýval v hlavním městě Francie. Tady se oženil s Charlotte Quennehen, kterou později podváděl se svou žačkou Vítězslavou Kaprálovou. Za druhé světové války zamířil do emigrace do USA, usadil v New Yorku a dál si upevňoval a potvrzoval pověst významného komponisty.
Konec války uvítal, ale návrat do Poličky už nebyl možný, zvlášť po roce 1948. Martinů nadále pobýval ve Spojených státech, kde v roce 1952 získal občanství, svůj domov měl i ve Francii, Itálii a Švýcarsku. Tady vznikly Řecké pašije a další jeho vrcholná díla. Zemřel 28. srpna 1959 v Liestalu u Basileje a byl pochován na Schönenbergu. Do Poličky se nakonec vrátil, ale až o dvacet let později: impozantní společný hrob, kde Bohuslav Martinů odpočívá vedle své ženy Charlotty, nemůžete na poličském hřbitově přehlédnout.