Jan Neruda se narodil v červenci 1834 v Újezdských kasárnách, které stály na úbočí Petřína hned za Újezdskou branou. Už dávno neexistují, zachoval se však obrázek budovy z doby před rokem 1918 a dokonce i obrázek světničky, kde Nerudovi bydleli a kde se také narodil jejich jediný syn.
Neruda – klasik i výtržník
Básník, prozaik, novinář, fejetonista, divadelník, literární a výtvarný kritik Neruda se dodnes probírá v hodinách literatury a tudíž patří k českým klasikům – lidem, které žáci a studenti nemají rádi a považují je za nudné a nesympatické suchary. V případě Jana Nerudy je to škoda, protože rozhodně nebyl vzor všech ctností. Patřil mezi hypochondry, úzkostlivě opatrné na své zdraví. V pracovně si topil i v létě, na jarní procházky chodil v zimním kabátě, na dveře sahal jen v rukavicích a celý život pochyboval – o sobě jako básníkovi, spisovateli i muži. Kromě toho o sebe moc nepečoval, hodně kouřil, občas pil víc než by se slušelo a kvůli pravidelným návštěvám hostinců se příliš často dostával do řečí pražské společnosti. Nikdy se neoženil a ani ke svým láskám se nechoval právě hezky.
Na druhou stranu byl novinář s neobyčejným nadáním; jeho kariéra začala v časopisu Čas, odkud přešel do časopisu Hlas. Ten se v roce 1865 spojil s Národními listy, kde Neruda působil až do své smrti roku 1891 a napsal pro ně přes dva tisíce fejetonů.
Povídky z Malé Strany
Nejslavnější Nerudova knížka, Povídky malostranské, vyšla roku 1877. Na jejích stránkách ožívají skutečné postavy jeho dětství, ale i další, které Neruda dobře znal. Při cestě Nerudovou ulicí tak můžete vystopovat dům, kde míval krámek pan Vorel, který si pěkně nakouřil pěnovku a špatně skončil, a budete kráčet ve stopách dalších literárních a skutečných hrdinů – paní Rusky, tlusté slečny Máry, co každý rok o Dušičkách chodívala na Malostranský hřbitov uctít památku dvou marných lásek i pana Rybáře, kterému kvůli zelenému fráčku říkávali hastrman.
Podobně populární jako Nerudovy fejetony a povídky z Malé Strany byly i Písně kosmické; náklad byl za čtrnáct dní vyprodán a kniha se musela tisknout znovu.
Pryč z Malé Strany
Místem Nerudových dětských let byl malostranský dům U Dvou slunců, který má v domovním znamení dvě zářící sluníčka. V přízemí měl tatínek trafiku, při vysedávání na střeše mezi dvěma štíty vznikly Nerudovy první verše, tady se také scházel s přáteli na "večerní šplechty", později popsané v Povídkách malostranských.
Po smrti tatínka roku 1857 se společně s maminkou přestěhovali do domu U tří černých orlů, naproti přes ulici. Když bylo Janu Nerudovi pětatřicet, zemřela mu i maminka. Vzorně se o něj starala a vždy ho zřejmě považovala za velké dítě. Neruda musel z domu pryč, všechno mu ji připomínalo. Rok žil v sousedním domě U tří stupňů a pak se z Malé strany odstěhoval nadobro – do Konviktské ulice, kde žil v podnájmu u svého blízkého přítele, operního pěvce Josefa Lva.
Zemřel na zánět po perforaci pobřišnice v pouhých sedmapadesáti letech, ale už rok před svou smrtí vypadal jako stařeček – chodil o holi, oslepl, vypověděl mu i sluch. Velkolepý pohřeb, vypravený z paláce hraběte Lažanského na vyšehradský Slavín, se stal oslnivou vlasteneckou manifestací – inu, zemřel přece klasik!