Kdyby Záviš z Falkenštejna a ovdovělá česká královna Kunhuta žili v dnešní době,
příběh jejich lásky by spolehlivě plnil stránky společenských rubrik a bulvárních deníků. Jenže když se seznámili, psal se rok 1279; žádné noviny nevycházely a jejich románek tak nejdůkladněji ze všech dobových letopisů popsala
Zbraslavská kronika.
Láska ze Svojanova
Když se seznámili, byl
Záviš (asi 30) velmi
ctižádostivý, pohledný a výmluvný rytíř, stojící v čele významného jihočeského rodu Vítkovců.
Kunhuta (asi 34) byla
královna-vdova po Přemyslu Otakarovi II., králi železném a zlatém, nešťastná a na útěku. Na jaře 1279 uprchla z hradu Bezděz, kde ji držel Ota Braniborský, do Hradce u Opavy – a právě tam za ní nečekaně přijel Záviš z Falkenštejna a nabídl jí svou pomoc. V čem a proč? Snad chtěl vrátit mladému českému státu jeho suverenitu a získat korunu pro jejího syna, snad ho okouzlila Kunhutina krása. Možná ale měl docela jiné důvody a coby obratný politik a dobrodruh rozehrál vlastní mocenskou hru.
Události každopádně nabraly rychlý spád; svědkem jejich lásky se stal
hrad Svojanov, a zřejmě právě tam se v roce
1281 narodil i syn Jan. Jeho rodiče se ovšem vzali až po čtyřech letech v Praze, ve stejném roce, kdy se Kunhutin manželský syn Václav II. oženil s Gutou Habsburskou. Okouzlující a nesmírně schopný Záviš byl v té době na vrcholu moci; nezískal si jen srdce matky, ale i mladičkého krále. Zatímco jedni mu vyčítají, že ve svých rukou soustředil vládu v Českém království a k řízení zemských záležitostí přizval své příbuzné nebo přátele, druzí jej chválí: choval se opravdu jako Václavův druhý otec a v zemi zmítané sváry a plundrované cizími vojsky se mu
podařilo upevnit královskou moc. Jenže pár měsíců po svatbě Kunhuta zemřela a šťastným dnům byl konec.
Tragické finále na popravišti
Možná to nemuselo dopadnout tak špatně, kdyby se Záviš záhy nezačal
poohlížet po nové nevěstě – a to po stejně urozené jako byla Kunhuta. Tahle se jmenovala
Alžběta a byla
sestrou uherského krále. Svatba se konala
na hradě Budíně nad Dunajem a oslavy se pořádně protáhly – Záviš si zkrátka užíval s temperamentní novomanželkou a domů nespěchal. Tak si vlastní vinou přivodil pád, protože jeho nepřátelé a odpůrci měli spoustu času a využili ho beze zbytku. Tak
Záviš uvízl v kolotoči intrik a spiknutí, na jehož konci byl zajat jako ten, kdo chystá léčku na českého krále a chystá se sám zmocnit trůnu.
Zajatého
Vítkovce pak táhli po všech někdejších královských hradech, které si páni z Růže v průběhu Závišova místokralování zabrali. Před každým
vyžádali jeho vydání, a pokud se tak nestane,
bude Záviš sťat. Působivá hrozba zabrala a Vítkovci vydávali jeden hrad za druhým – až na Hlubokou. Prý Závišův mladší bratr Vítek výhrůžce nevěřil, prý na něj sám Záviš volal, aby hrad nevydával, že raději zemře. Každopádně na pravém břehu Vltavy, jen kousek od dnešního
novogotického zámku Hluboká dodnes najdete Pokutní louku a na ní
pomník z hrubých balvanů připomínající, že tady někde přišel 24. srpna 1290 Záviš z Falkenštejna o hlavu. Ovšem krvavou trávu, která tu doposud roste podle básníka Adolfa Hejduka, tu nenajdete. Pomník nechal postavit
majitel hlubockého panství kníže Adolf Josef Schwarzenberg teprve v roce 1895 a skutečné místo, kde padla k zemi hlava hrdého Falkenštejna, vlastně neznáme.