Někdo se s modrou krví narodí, jiný se musí o šlechtický titul poprat.
Pány Haase a Czjzka, potomky zakladatelů první
české porcelánky v
Horním Slavkově, prý tahle legrace stála 80 tisíc zlatých a množství darů pro císařský dvůr. Vlak plný jídelních servisů z firmy Haas & Czjzek zřejmě byl tou poslední tečkou, protože právě v den jubilejního 60. výročí vlády císaře
Františka Josefa I. se dočkali. Z někdejšího pana Čížka se stal
Johann Baptiste Čzjzek Adler von Smidaich, z jeho společníka a bratrance pak
Georg Baron Haas von Hassenfeld.
Správný šlechtic má mít hrad
Rodinným sídlem
Haasových byl už dlouhá léta
zámeček Mostov, ale novému šlechtickému titulu sluší hrad – a volba padla na
romantický hrad Bítov. Baron Haas si jej však dlouhou neužíval, v roce
1914 zemřel a veškerý majetek zdědil
syn Jiří. Tehdy mu bylo sedmatřicet a měl za sebou kariéru rakousko-uherského důstojníka plnou bouřlivých eskapád a rozmařilých zábav. Uniformu prý nesundal ani jako civil, jen si nechal odpárat epolety. Není divu, že mu matka vyměřila dostatečnou
apanáž a od chodu porcelánky jej zkrátka odstřihla – syn se alespoň mohl věnovat životu
zahálčivého excentrika, který se svými kousky proslavil široko daleko v okolí Bítova.
Baronovy kousky
O baronovi kolovala řada
historek, kdy ve všech vystupoval stejně: jako dokonale oblečený
elegán, pořádající hony, vůči poddaným – snad s výjimkou pěkných děvčat – přezíravý. Co mu chybělo v lidských vztazích, to baronovi vynahradila
zvířata. Bítov během pár měsíců proměnil v obří
zoologickou zahradu. Zatímco sám si vystačil s komorníkem a kuchařkou, o zvířata pečovalo několik desítek lidí. Pro jeho největší miláčky, smečku asi
200 psů, se vařilo ve speciální psí kuchyni. Každého z nich kdysi připomínal pomníček na hradním psím hřbitově, ty nejvěrnější nechal vycpat a jejich smečka je dnes největší sbírkou svého druhu na světě. Raritou soukromé zoo ovšem byla
lvice Mietzi-Mausi, kterou baron koupil jako mládě od
cirkusu Kludský. Stala se jeho nejbližší družkou a k „velké“ radosti personálu nejenže směla volně pobíhat po hradu, ale také se svým pánem stolovala a spala v jedné posteli.
Baronův konec
Na Bítově mezi svými zvířaty žil krásný podivín až do konce druhé světové války. Když mu
11. května 1945 přišli říct, že ho společně s ostatními Němci čeká odsun do Rakouska, starý baron – v té době mu bylo 69 let – se se svými zvířaty, hradem a vlastní zemí nedokázal rozloučit. Oblékl se do hulánské uniformy, v níž bojoval v první světové válce, a v noci před odsunem se ve své pracovně zastřelil.
Byla to sebevražda? Podle úřadů ano, ale kolem jeho smrti se dodnes rojí otazníky. Podle jedné prý baron coby pravák měl mít dvě střely v levém spánku, podle druhé jej zabil najatý vrah. Brzy po baronovi zahynula i jeho lvice Mietzi-Mausi – prý ji kvůli kůži zastřelil jeden ruský voják.