Smrt si pro politika a diplomata
Jana Václava Vratislava z Mitrovic přišla nečekaně; zemřel na začátku prosince ve Vídni přibližně ve dvaačtyřiceti letech a lékaři u úmrtního lůžka konstatovali „vodnatelnost“. Ať už se za tím skrývalo cokoliv, ostatky byly záhy převezeny do
Prahy a pohřbeny do
hrobky u sv. Jakuba na Starém Městě. Jenže byly to skutečně ostatky?
Strašlivý a nejkrásnější
Už v den pohřbu se prý z levé chrámové lodi začaly ozývat podezřelé zvuky – škrábání, bouchání, nářek. Nepomohlo vykrápění svěcenou vodou ani další odsloužené mše, ale nakonec vše utichlo a
kostel sv. Jakuba se opět ponořil do ticha. Senzací se ovšem stala stavba osm metrů vysokého pompézního náhrobku o čtyři roky později. Překrásné umělecké dílo, zhotovené podle
návrhu J. B. Fischera z Erlachu a zdobené plastikami F. M. Brokofa, od té doby provází děsivý příběh. Když byla při stavbě odsunuta kamenná deska, zakrývající vchod do hrobky, zjistilo se, že hrabě byl
pohřben zaživa! Marně se však snažil dostat ven, víkem rakve tloukl do spodní strany desky a volal – pomoc nepřišla a kancléř Mitrovic tak zemřel podruhé, tentokrát však hlady a vyčerpáním. Víko rakve leželo odhozené na zemi a nebožtík, v jehož tváři se zračila hrůza, prý seděl v rohu krypty.
Příběhy těch, co přežili svůj pohřeb
Být pohřben zaživa patří nesporně k těm nejstrašlivějším mukám, jaká mohou být údělem ubohých smrtelníků, píše
Edgar Allan Poe v povídce
Předčasný pohřeb. Zapravdu mu dávaly dobové vymoženosti, montované do rakví – lampičky, poplašné systémy a signální zařízení s táhly, vyvedenými ke zvonku na povrchu země nebo dokonce do hrobníkova domu, ba dokonce knihovničky – to aby si oživlí nebožtíci mohli zkrátit čekání, než je někdo přijde vysvobodit. Není divu, že se lidé nebáli jen smrti, ale i samotného pohřbu. Co kdyby ho přežili?
To, co se přihodilo kancléři z Mitrovic, muselo potkat i řadu jiných domnělých nebožtíků. V
Hlučíně se například vypráví o hraběnce Marii Tvorkovské z Kravař, která se probrala jedenáct dní po pohřbu a upozornila na sebe bušením do dřevěného poklopu krypty. Kromě toho, že jí během nedobrovolného pobytu v hrobce uhnil nos, se prý nic zvláštního nestalo; paní bývala jen občas zádumčivá a vedla úvahy na téma, proč ji nenechali v hrobě, že jí tam bylo dobře. Podruhé (a zřejmě opravdu) zemřela roku 1625.
Podobný příběh s méně šťastným koncem potkal manželku pána na Zlonicích
Bohuchvala Bernarda Valkouna z Adlaru. Rány a úpění, deroucí se z podzemí, považovali pověrčiví lidé podobně jako v případě kancléře z Mitrovic za nářek duší z očistce a nikoho ani ve snu nenapadlo kryptu otevřít. Teprve po několika desítkách let našli kostru ubohé ženy přímo pod těžkým kamenným poklopem na horních stupních schodiště.