Přírodní park Berounka zahrnuje části území okresů Plzeň-město, Plzeň-sever a Rokycany, plzeňská část zasahuje až po les Na kozí boudě se skalnatými svahy nad řekou. Cílem ochrany je snaha zachovat ekologicky stabilní harmonické přírodní prostředí a charakteristickou malebnou krajinu.
Berounka si jako jedna z mála řek u nás vytvořila
hluboce zařízlé údolí, které dosahuje hloubky až 35 m. Místy téměř kaňonovitý ráz údolí zapříčinila odolnost horninového podloží, které je tvořeno převážně spility (výlevné vyvřelé horniny), drobami (úlomkovité usazené horniny) a břidlicemi (usazené částečně přeměněné horniny s jemnou zrnitostí). Nachází se tu také
prameny čisté, zdravotně nezávadné
vody.
Na pravém břehu řeky jsou svahy strmější, skalnatější a převážně porostlé lesem, zatímco krajina levého břehu je otevřenější, s mírnějšími svahy, částečně zemědělsky využívaná. Přirozenou vegetaci údolí tvořily v minulosti především
smíšené lesy, zvláště
dubohabřiny, zbytky těchto společenstev lze najít v Přírodní rezervaci Zábělá a na protějším břehu v rezervaci Háj (Plzeň-sever). Na dně údolí jsou místy porosty
jasanovo-olšových luhů a vrbových křovin.
Botanicky zajímavé jsou
skalky pod Bílou Horou u kostela sv. Jiří, kde roste dnes již vzácná tařice skalní. Zahloubená říční údolí nabízí pestrost stanovištních podmínek (např. suché osluněné skály na svazích, vlhké louky v blízkosti toku) a také často možnost pohybu rostlin a živočichů na velké vzdálenosti. Údolí
Berounky slouží jako cesta teplomilných druhů rostlin ze
středních Čech do teplotně chladnějšího
Plzeňska a opačně.
Území je útočištěm řady vzácných druhů živočichů, lze uvést např.
vydru říční,
mloka skvrnitého nebo
výra velkého. V zimním období, když zamrznou okolní rybníky, zde sídlí labutě, kachny a další vodní ptactvo. Můžeme zahlédnout také
ledňáčka říčního nebo kukačku obecnou.