Želnavský, často nazývaný také jako Hefenkriegský smyk, je 3,8 km dlouhé historické vodní dílo vybudované po zřízení překladiště v Želnavě v roce 1887, které jej spojovalo s plavebním kanálem v místě dnešní křižovatky Klápa na hranici národního parku. Do jara 2021 prochází obnovou.
Historická
vodní cesta pro plavení dříví spojovala od roku
1887 až do roku 1961 Schwarzenberský plavební kanál s
Vltavou. Díky ní si šumavský plavební kanál udržel ekonomický význam o
80 let déle po pádu trhů s palivovým dřívím v rakouské metropoli. Dílo vedlo z větší části podél plavební silnice Scheiterstrasse od Hefenkriegských skládek. Právě díky Želnavskému smyku si
Schwarzenberský plavební kanál udržel svůj význam i po ukončení Vídeňské plavby na konci 19. století ve svém více než
22 kilometrů dlouhém úseku mezi Rasovkou a Světlou vodou nedaleko bavorských hranic. Umožňoval totiž transport dřeva z lesů k
Vltavě, aby mohlo být umístěno na pražském či německém trhu.
Hospodářský význam Želnavského smyku vzrostl ještě více po roce
1892, kdy byla zprovozněna
železniční trať České Budějovice – Želnava. V Želnavě se tak pro tuzemský trh nakládalo plavené jak po kanále, tak i po
Vltavě. V roce 1911 došlo k prodloužení železnice přes
Černý Kříž do Haidmühle v Bavorsku, kde se napojila na tamní dráhu, čímž se objevily
nové obchodní možnosti v Německu. Provoz na kanále byl
ukončen v roce 1961, protože již bylo výhodnější přepravovat klády nákladními automobily.
Mezi lety 2019 až 2021 probíhala rekonstrukce Želnavského smyku. Projekt návštěvníkům
Šumavy zpřístupnil soustavu plavebních kanálů i přírodní památku rašeliniště Bavorské nivy na rakouské straně hranice. Šlo přitom o dosud nepřístupnou část
Schwarzenberského kanálu. V minulosti jej využívali lesníci k plavení dřeva
nejprve do Vltavy a pak dál, až do Prahy na
Výtoň. Díky rekonstrukci mohou na kanále probíhat ukázky plavení dříví.