Lesy od obzoru k obzoru, kopce na všechny strany světa. A taky ticho, rušené jen občasným závanem větru ve větvích nebo výkřikem vyplašeného ptáka... Opuštěnost, odlehlost a samota, tak lze ve zkratce charakterizovat oblast
Českého lesa, který byl
před druhou světovou válkou plný života a lidského hemžení. Německy mluvící obyvatelstvo však po válce muselo odejít a dílo zkázy poté dovršila komunistická ochrana hranic, když zde byla po únoru 1948 postavena neproniknutelná
železná opona.
Vysídlené
vesnice byly vymazány z povrchu země. Výsledkem je dnešních cca padesát obyvatel na čtvereční kilometr – tedy asi stejná populační hustota jako ve středověku.
Vesnice, kde nikdo nebydlí
Zaniklých obcí na svém putování Českým lesem potkáte spoustu. Jednou z nich je
Pleš, kdysi největší obec v
Českém lese a také nejvýše položená: náhorní plošina má nadmořskou výšku kolem 760 metrů. Dnes tu najdete pietně upravený hřbitov se
základy kostela svatého Jana Křtitele, kousek od dnešního „náměstíčka“ stojí
kaplička Panny Marie, vysvěcená roku 2016. Z původní zástavby přežila jen hájovna, která se po rekonstrukci proměnila v
malý penzion; patří k němu i tři chaty, oblíbené mezi výletníky, kteří milují ticho a klid odlehlého kraje.
Železná, dříve Eisendorf, je bývalé pohraniční městečko západně od
Bělé nad Radbuzou u silnice do Bavorska, kde žilo více než tisíc obyvatel. Před válkou tu bývala
celnice,
finanční stráž a četnická stanice, jenže za minulého režimu Železná ležela takzvaně „za dráty“, v ostře střeženém hraničním pásmu. Památky včetně kostela sv. Barbory, hřbitova a zámku byly zničeny,
zmizelo i původní historické centrum a většina obce. Na místě bývalého hřbitova najdete rozlehlý areál bývalých
kasáren pohraniční stráže.
Slatina (dříve Lohhauser), vzdálená asi
8 km od Tří Seker poblíž
Mariánských Lázní, byla osada uprostřed hlubokých hraničních lesů na luční enklávě nad Hamerským potokem, který odsud odtéká k jihu a přes německý Mahring se opět vrací na naše území. Vznikla v polovině 18. století jako
osada lesních dělníků, v roce 1930 tu stálo
22 usedlostí. Po roce 1945 zůstala odlehlá osada neosídlena, v 50. letech se ocitla v hraničním pásmu a byla zbořena.
Zlatý Potok (Goldbach) je dalším legendárním místem
Českého lesa. V době největší slávy tu žilo bezmála
300 lidí a až do roku
1894 fungovala
sklárna. Za první republiky sice počet stálých obyvatel klesl pod stovku, ale díky poloze uprostřed krásné krajiny se Goldbach stal
oblíbeným letoviskem. Zdálo se, že definitivní tečkou za jeho historií bylo zřízení hraničního pásma, ale místo pusté desítky let se po pádu železné opony probudilo k novému životu. Dnes tu stojí
lyžařská chata a okolí křižují cyklistické, pěší i běžkařské trasy, vyhledávané turisty a sportovci z Čech i Německa.
V bývalé obci
Lučina (Grafenried) poblíž Nemanic jsou v posledních letech postupně odkrývány jednotlivé zničené objekty, jedná se o velmi zajímavou sondu do historie: odkryty ze byly
pozůstatky kostela,
fary,
hospody,
pivovaru,
sklárny a dalších objektů, přístupný je také
původní hřbitov. Každoročně se tu koná česko-německá mše v místě původního znovu vysvěceného kostela sv. Jiří. Na Lučině si můžete
zahrát hledačku – tzv. questing. Pracovní listy si lze vyzvednout v Domě přírody v Klenčí pod Čerchovem, případně v informačním středisku ve Waldmünchenu. Měly by být k dispozici i přímo na Lučině – v zásobnících pod přístřeškem v prostoru bývalého pivovaru, kde je současně start hry.
Zaniklá obec
Lísková (Haselbach) dnes slouží jako
hraniční přechod. Nachází se asi 20 km od
Domažlic a necelých 6 kilometrů od německé obce
Waldmünchen. Obec bývala značně rozlehlá, rozprostírala se v údolí dvou potoků a jejich okolí. Obyvatelé se živili dřevařstvím, fungoval zde mlýn, cihelna a mnoho lidí bylo zaměstnáno ve zdejších
brusírnách a leštírnách zrcadel. Do roku 1708 bývala obec součástí bavorské Horní Falce, poté byla připojena ke Království českému v Rakousku-Uhersku. V letech
1822 byla vybudována nová
císařská silnice, která vedla středem roztroušené vesnice. V té době byl u hranice postaven hraniční přechod s novou celnicí. V roce
1930 ve vsi stálo 56 domů a žilo
449 obyvatel. Byla zde česká a německá škola, pošta se spořitelnou, celnice, hospoda, restaurace i kavárna, dvě řeznictví, tři obchody s potravinami, prodejna tabáku, obuv
Baťa a pekařství. Pracovali zde zemědělci, tesař, kolář, kovář, kloboučník, holič, obuvník, krejčí, malíř, zahradník i porodní bába.
V roce 1945 v Lískové stálo 76 domů. Před postavením železné opony lidé využívali Lískovou jako místo, kde
bylo
snadné ilegálně překročit státní hranici. Někdy se oficiálně nastěhovali do domů, které stály u hranice, a pak tajně v noci utekli do Německa. V roce
1951 museli i poslední obyvatelé
vesnici opustit. Definitivně pak zanikla v 1. polovině 50. let po zřízení hraničního pásma, kdy byly všechny objekty včetně staré celnice zbořeny. Až do roku 1990 tudy pak procházela pouze silnice do běžně nepřístupných Nemanic, lemovaná ve směru k hranici mohutnými zátarasy. V roce
1989 došlo na místě bývalé celnice ke slavnostnímu
otevření hranic s Bavorskem, následně k výstavbě hraničního přechodu. Od 1. ledna 2000 je Lísková částí obce Nemanice. Poznat zdejší historii můžete i formou hledačky, pracovní list lze stáhnout na internetu.
Zapomenuté stopy lidí
V hlubinách
Českého lesa pomalu zarůstají poslední svědkové pracovní činnosti původních obyvatel.
Okolím
Staré Knížecí Hutě vás provede zhruba 6,5 km dlouhá naučná stezka
Historie sklářství s dvanácti zastávkami. Početné
sklářské hutě a s nimi spojené vsi a obce, které tu
vznikaly od 17. století, připomíná Huťský rybník, který napájel vodou sklárny v okolí. U něj stávala
osada Nová Knížecí Huť s oblíbenou
sklářskou krčmou.
Naučná stezka vás dovede ke
zbytkům Arnoštovy leštírny, jediné průmyslové leštírny skla u nás. Byla pojmenovaná po majiteli panství Arnoštovi Malovcovi a pod jednoduchým zastřešeným altánem uvidíte unikátně
zachovalý rotační stroj s velkým
litinovým setrvačníkem. Jak fungoval? Tabule skla, které prošly brusírnami, sice byly hladké, ale zcela neprůhledné. V leštírnách se proto přisádrovaly na spodní kamennou desku a další železnou deskou potaženou filcem se krouživým pohybem postupně leštily. K leštění se používala
červená brusná pasta, podle potřeby ředěná vodou, zvaná potte. Ta má na svědomí dodnes
rudě zbarvenou hlínu v okolí.
Skutečnými
mistry prý bývali
skláři z Železné Hutě, která ležela přibližně v polovině cesty mezi
Pleší a
Železnou. O zdejší sklárně se psalo už v roce 1591, na přelomu 19. a 20. století se ale definitivně zastavila: okolní lesy už byly vytěžené.
Frančina Huť ležela jižně od Železné a i tady stávala sklářská huť. Šlo o oblíbené výletní místo, kam rádi chodívali rekreanti a letní hosté z Železné.
Také v obci
Walddorf fungovala sklárna. Sklárna
existovala již koncem 17. století, později zanikla. Vesnice měla před válkou 28 chalup, po válce zůstala v podstatě nedosídlena a v 50. letech byla likvidována kvůli blízkosti hraničního pásma. Bývalá vesnice je dnes
snadno lokalizovatelná podle
mohutné lípy na křižovatce cest na někdejší návsi, za ní se v křoví ukrývají
zbytky zdí bývalé školy.
Když svět končil ostnatým drátem…
Český les vydává svědectví nejen o životě zdejších lidí, ale také o
čtyřiceti letech totality, kdy pro nás svět končil ostnatým drátem. Nedaleko Tří Seker, v lesích u rybníka Kajetánka, najdete místo, kde se odehrávala
akce Kámen – komunistická
past v podobě falešné státní hranice. Odehrávala se v době, kdy teprve docházelo k budování neproniknutelné železné opony (1948-1951). Drátěné zátarasy s pozorovatelnami na hranici tedy vyrostly až po roce 1951, v prvních letech komunistického režimu probíhala ostraha hranic klasickým způsobem – pochůzkami pohraničníků. Byla to doba "Králů Šumavy", převaděčů, kteří napomáhali emigrantům v útěku do zahraničí a někdy také spolupracovali se západními agenty-chodci. Proti této činnosti byla uspořádána akce Kámen,
ďábelská past na důvěřivé oběti, které byly vydány na milost převaděčům, mnohdy falešným – příslušníkům StB. Ti dovedli „emigranty“ na
falešnou státní hranici, kde stál
falešný úřad americké vojenské kontrarozvědky. Ukolíbáni falešným pocitem bezpečí a vírou, že se nacházejí v západním Německu, vypovídali uprchlíci ochotně
estébáckým „Američanům“ o své protistátní činnosti a jmenovaly i své rodinné příslušníky a přátele jako vhodné spolupracovníky pro americké zvláštní služby. Poté, co bylo vše zaprotokolováno, putovaly oběti
rovnou do vězení.
Na hoře
Dyleň (940,3 m n.m.) se nachází věž, která sloužila vojenským účelům jako
radarová stanice (dříve
pozorovací a odposlouchávácí, protože stojí těsně u hranic s Bavorskem). Kvůli tomu, aby nemohla být zaměřena byla postavena
bez jediného kusu železa, za pomoci silikonových šroubů. V devadesátých letech 20. století bylo vybavení demontováno a věž byla zrekonstruována. V současnosti
slouží jako vysílač televizních a rozhlasových programů, veřejnosti je celý objekt
nepřístupný.
Nejzápadněji ležící český vrchol
Čerchov byl turisticky
objeven již na sklonku 19. století, kdy zde domažličtí turisté postavili jednoduchou dřevěnou rozhlednu a krátce na to i útulnu. Po komunistickém puči si místo vyhlédli agenti StB a v roce
1950 vrchol
Čerchova obsadila
vojska pohraniční stráže, která na něj ani do jeho blízkosti nepustila nikoho až do roku 1989. Vrchol
Čerchov prochází od roku 2021 proměnou –
budovy bývalé pohraniční stráže jsou
bourány a místo nich zde v blízké budoucnosti
vyroste muzeum a zázemí pro turisty.