Paní ministryně, měla jste sama na začátku „doby koronavirové” strach, obavy? Možná ne nutně o sebe, ale o někoho blízkého, o rodinu?
Musím upřímně říci, že jsem neměla ani tolik strach o rodinu nebo o zdraví, ale protože jsem ekonom, hned jsem se obávala ekonomických dopadů. V minulosti jsme nikdy nikdo nic takového nemuseli řešit. Když jsme stáli před rychlým rozhodnutím, že budeme muset republiku uzavřít a ochránit lidi, tak mi první vyvstaly myšlenky na to, jaké to může mít ekonomické následky, jestli to státní rozpočet unese. Až sekundárně jsem myslela na zdraví svých nejbližších, zejména rodičů, protože to jsou starší lidé, aby dodržovali všechna pravidla. Musím říci, že jsme se nestýkali, protože jsem měla neustále mnoho pracovních kontaktů a bylo to pro ně nebezpečné. Ale komunikovala jsem s nimi aspoň pomocí videokonferencí. Naštěstí jsou technicky velmi zdatní, takže jsme to dobře zvládali.
Čili vám ihned došly i možné důsledky pro turismus?
Mám na starosti cestovní ruch, teď zavřeme všechny hotely, lidé se nebudou moci volně pohybovat, to znamená, že nikdo nikam nepojede, dojde k výpadku příjmů… jak to potom budeme řešit? To byly úplně první momenty. Musím přiznat, že jsem chtěla být úspěšnou ministryní, za jejíhož působení by jezdilo do České republiky hodně turistů. Teď budeme už vždycky spojováni s tím, že jsme byli vláda, která musela řešit první pandemickou krizi.
Jak jste to prožívala vy a vaše rodina? Máte domov v Hořicích, to je skoro dvě hodiny jízdy z Prahy…
Často jsem denně dojížděla, ale mnohdy jsem zůstávala v Praze na ministerstvu. Na začátku jsme se scházeli fyzicky, pan premiér svolal vládu o půlnoci, ve dvě ráno jsme zasedali, to bylo na denním pořádku. Brzy se přešlo na videokonference – s technikou jsem naštěstí kamarádka. Mnoho jsem jich řešila třeba z auta, takže to už pak bylo jednodušší. Doma jsem se pohybovala normálně, ale jak jsem říkala, nestýkali jsme se s rodiči, ani se synem a jeho těhotnou přítelkyní. Jinak jsme doma nepřijali žádná zvláštní opatření. Tím, že máme rodinný dům, manžel to moc neprožíval, mnoho věcí udělal v garáži, na zahradě, opravil to, co bylo už léta zanedbané.
Jak jste se osobně smířila s těmi opatřeními, rouškami?
Mně to nepřišlo zvláštní. Určitě nejsem ten, kdo by protestoval, že mám mít roušku. Naopak si dokonce myslím, že by nás to mohlo vychovat. Když někdo má rýmu, tak by si tu roušku mohl nasadit a už to nebude žádná ostuda. Všichni si zvykli a myslím, že by to ocenilo i okolí. Mohli bychom tímto být k sobě ohleduplnější do budoucna. Možná pak budeme lépe zvládat i chřipkové epidemie.
Měla jste čas aspoň trochu na sebe?
Prakticky na nic jsem čas neměla, celá vláda pracovala i v noci, soboty, neděle, jen mé ministerstvo připravilo v období legislativní nouze pět zákonů. Když skončila jedna videokonference, začala druhá. Pak už jsme se smáli, že máme diář úplně plný, jen místo místnosti pro setkání máme napsáno videokonference. Když dlouhý den skončil, byla jsem ráda, že jsem si lehla.
Jak si myslíte, že Česká republika doteď zvládla celou tu situaci?
Myslím, že výborně. Po bitvě je každý generálem. Teď už se hledají mouchy, ale mě těší, že všichni kolem říkají: „Jsme hrdí na to, jak to Česká republika zvládla”. A já jsem hrozně ráda, že si Češi uvědomují, že opravdu tady nebyly laviny mrtvých. Možná jsem to prožívala intenzivněji proto, že můj resort má na starost i pohřebnictví. A ta představa, že by se naplňovaly scénáře z nejvíce postižených zemí, nebyla dobrá.
Ale přesto jste museli být připraveni?
To jsme byli, zařizovali jsme ochranné pomůcky, byli jsme v kontaktu s asociacemi pohřebnictví. Já jsem musela sledovat vývoj v okolních státech, abych věděla, co případně dělat. Kolegové z Itálie mi říkali, abychom si vymezili podzemní garáže, ledové plochy… Takže je pro mě zcela zásadní, že jsme nic takového nemuseli řešit.
Proč si myslíte, že to Česko zvládlo? Nemyslím jen vládu, ale i lidé se chovali zodpovědně.
My Češi sice umíme revoltovat, ale na druhou stranu, když jde do tuhého, umíme se semknout jako národ. Myslím, že jsme to ukázali celému světu. Třeba co předvedly naše ženy, jak šily roušky. Na sociálních sítích říkaly světové celebrity – udělejme to jako v Česku, pojďme si ušít roušky! Pak přišla chytrá karanténa, to je také vzorový projekt. Potvrzuje se, že jsme šikovný národ, poradíme si v každé situaci.
Potěšilo mne, jak se zachovaly některé komunity, například ta vietnamská…
Určitě, vietnamská komunita tady s námi žije, bere se jako naše součást a my ji také. Proto přispěchala na pomoc, šila roušky, dávala jídlo záchranářům, restaurace nabízely občerstvení. Tohle byla jedna z úžasných věcí, kterou koronavirová krize přinesla, že jsme skutečně všichni táhli za jeden provaz. Nezaznamenala jsem nějaké třenice, lidé se semkli, uměli naslouchat.
Jste sama pořád přesvědčená, že ty roušky jsou klíčovou ochranou?
Byl to soubor několika opatření. Rychle se omezil kontakt jako takový, to bylo podle mě zcela zásadní. A také roušky přispěly k tomu, že se virus nešířil masivně tak, jako v některých zemích, kde k nim nepřistoupili. Myslím, že v budoucnu ukážou všechny analýzy, jaká opatření pomohla. Čísla, která mám k dispozici, naznačují, že to u nás zafungovalo dobře.
Obtížná byla i situace kolem domovů důchodců…
Pro mne to byl jeden z nejtěžších momentů, když se řešilo, že musíme zavřít seniory, že není možné, aby se volně pohybovali. Protože jsou to starší lidé a mají pocit osamocenosti. To, co udělali zdravotníci a pečovatelé, že se s nimi v domovech dobrovolně uzavřeli, spali v karavanech, aby zabránili přenosu nákazy, to bylo úžasné. Musíme před nimi smeknout.
Jak si myslíte si, že korona-doba ovlivní cestování?
Nejbližší rok rozhodně, protože lidé mají strach. Mnoho z nich si určitě řekne, že raději stráví dovolenou doma. Věřím ale tomu, že cestování a cestovní ruch se do budoucna obnoví. Spíše si myslím, že se svět ponaučí, že nebude ostuda, když budou na letišti lidé s rouškami. Prostě se budeme sami chránit před nebezpečím.
Jak si země v rámci EU pomáhají vzájemně?
To bylo těžké, EU na začátku zaspala. Její reakce nepřišla hned, ale jednotlivé státy nemohly čekat, až se někdo dohodne, musely začít přijímat opatření tak, jak se situace vyvinula. To samé s cestovním ruchem. Videokonference ministrů začaly před 14 dny, kde nás komise vyzvala, abychom vystupovali koordinovaně, ale to už bylo pozdě. My už jsme dávno museli určitá opatření pro cestovní ruch udělat, zabezpečit vlastní lidi. Do budoucna by otevírání hranic mělo jít krok za krokem a my se informovat vzájemně o situaci v dané zemi.
U cestovního ruchu se to řeší s vazbou na ochranu spotřebitele. Když vyjíždíte a rozhodnete se svobodně, že k moři chcete, tak ale musíte vědět přesně, za jakých podmínek tam jedete. Budu mít možnost se při cestě zpět otestovat, jak se budou chovat země, kam pojedu, budou mě izolovat, nebo se tam budu moci svobodně pohybovat? A to jsou věci, které bude muset každý zvážit. To už není o restriktivních opatřeních vlády, ale o individuálním přístupu každého z nás. Musíme nést určité riziko, že když se rozhoduji za těchto podmínek, tak to nebude standardní dovolená se vším všudy, byť se o to jednotlivé země snaží.
Vaše ministerstvo pro místní rozvoj připravuje nástroj na financování domácího cestovního ruchu. Akční plán, který by měl pomoc. Můžete ho krátce představit?
Je to série opatření, ekonomických, marketingových, legislativních. Jedno z témat je snížení DPH u ubytovacích služeb, abychom pomohli podnikatelům. Pak jsou to vouchery na dovolenou v Česku, na rozpohybování poptávky, protože to možná pomůže aktérům cestovního ruchu více než speciální program. Pak jsou to legislativní opatření, abychom pomohli cestovním kancelářím a OSVČ, právě jich má cestovní ruch nejvíce. Musíme počítat s tím, že se dva tři roky bude zájem držet v ČR, protože to tady máme více pod kontrolou. Musí se zkvalitnit prostory v kempech, hotelích, rozšířit nabídka cestovního ruchu. Je to celý soubor opatření.
Vy už ale myslíte také na případné cizí návštěvníky?
Určitě. Cizí návštěvníci navštěvují hotelovou kapacitu a ministerstvo zdravotnictví již vydalo pokyn, co hotely musí splnit proto, aby mohly hosty ubytovat. Pak máme individuální turistiku, sdílenou ekonomiku a do budoucna musíme počítat s tím, na co upozorňují epidemiologové, že mohou přijít další vlny nemoci. Musíme umět lidi vytrasovat pomocí chytré karantény. Problém byl s tím, že nebylo zákonně podchyceno, že digitální platformy – sdílená ekonomika, musejí sdílet informace s českými úřady.
V některých zemích, například v Izraeli, se s tím nepárali, tam se nikoho neptali.
Přesně tak a měli to hned vyřešeno.
Vláda ale nedávno schválila nový zákon, který se týká právě digitálních platforem. Ale vůbec k Airbnb? Na jedné straně bezvadná služba, pro nás, co cestujeme a pro naše kamarády, ale přináší to i problémy, zejména pro Prahu.
Fenomén sdílené ekonomiky se nedá vymýtit. Já si myslím, že podstata sdílené ekonomiky je správná, ale celý svět to uchopil jinak. Mělo to být o tom, že když mám třípokojový byt, děti už jsou pryč, tak jeden pokoj klidně mohu nabídnout hostovi a sdílet své ubytování s hostem. Ale to, co se stalo, že se částečně vysídlilo centrum Prahy, že byty slouží jako hotelové ubytování, ale schovává se to pod digitální platformy, tak to skutečně není dobré. Vidíme to v období korona krize, kdy se centrum Prahy stalo málem městem duchů.
Nový zákon to zlomí?
Zákon to ještě úplně nezlomí, ten dává informační povinnost. Bohužel ubytovatelé nedanili, byl to čistý příjem, nikdo o hostech nevěděl. Dnes zákon určuje povinnost sdílet informace o ubytovatelích s českými úřady, s živnostenským úřadem. A pak nastupuje další legislativa, která stanoví, že když děláte ubytovací službu a budete registrovaný, tak už musíte mít podle pravidel cizinecké policie knihu hostů. Budeme vědět, kdo se kde ubytoval, na jak dlouho, kolik to stálo a tím zamezíme únikům daní. Je otázka, jak na to zareaguje trh. Podle mne ne všechny byty se vrátí do Airbnb.
Může současná situace České republice i pomoci? Že si lidé v blízké cizině řeknou, ta země to zvládla dobře, je to tam bezpečné, rozvinuté, pojďme začít dovolenou tam?
Určitě. CzechTourism připravuje marketingové kampaně, jak znovu přilákat zahraniční klientelu směrem k nám. Máme velmi bohaté lázeňství, které je závislé na zahraniční klientele. Nechceme ho nechat padnout. Na druhou stranu, za určitých pravidel, musíme o hostovi vědět a ochrana bezpečnosti našich lidí musí být na prvním místě. Jsem přesvědčena o tom, že poptávka po domácí dovolené bude v následujících třech letech velmi silná. CzechTourism připravil tipy na „neobjevené skvosty“ v zemi. Máme notoricky známé turistické cíle, ale k tomu mnoho dalších nádherných míst méně známých. Když se nám podaří návštěvníky víc rozprostřít po celé zemi, tak to pomůže místním podnikatelům.
Sama to znáte z vašeho kraje kolem Hořic ve východních Čechách…
Ano, například neobjevené kempy. U Hořic je například dochované secesní koupaliště Dachovy, Kalíšek, kam se jezdí pro vodu, která zázračně uzdravuje. Vědí o tom prakticky jen místní.
Česko je sice automobilová velmoc, ale turismus je pro nás také velmi důležitý, je to 250 tisíc zaměstnaných lidí…
Turistika tvoří zhruba 3 % HDP. Není to zanedbatelné. Je to ještě o něco víc, než zemědělství. A kdybych vzala všechny synergické aspekty, tak se dostanu na 5-6 % HDP. S oblibou říkám, že sice nemáme moře, zato máme moře památek. Z nich a z naší historie je u vytržení každý zahraniční host. První bránou, vstupem do ČR, je Praha. A co si budeme říkat, Praha je nádherná. Ale musíme umět turisty nalákat i na místa mimo Prahu, kde nám jich většina bohužel skončí. Na druhou stranu jsou to spojité nádoby. Můžeme je lákat do Lednicko-Valtického areálu na jižní Moravu, ale když stráví hodiny na trase Praha-Brno, tak marketing můžete dělat jakýkoliv, ale šuškanda řekne: „Nejezdi tam, budeš pět hodin na dálnici”. To je pro nás problém. Potřebujeme dokončit zrychlenou dálniční síť, stejně tak do Karlových Varů. A rozmístit turisty po našich krásách. To, že Češi začnou objevovat neobjevené skvosty, nám může paradoxně pomoci i s marketingem pro zahraniční turisty.
Až to bude možné, vyrazíte sama někam do ciziny?
Miluji Španělsko, jezdíme tam k moři. Dobře uchopili evropské fondy a skoro vše dali do veřejné infrastruktury. Mají zafinancované pláže, silnice, za pár korun si půjčíte auto a jedete si, jak a kam potřebujete. Ale teď zůstanu určitě rok, dva doma.
Kam byste sama ráda pozvala české a později i zahraniční turisty, až to bude možné? Kde to máte ráda?
Narodila jsem se v Praze, ale 25 let už žiji v Hořicích ve Východních Čechách, odkud pochází můj tatínek i manžel. Hořice jsou malé, ale v okolí je krásný zámek Kuks, malebné Babiččino údolí a spousta dalších krásných cílů. Prachovské skály, Adršpach, Broumovské skály, to jsou nádherná místa, která stojí za to vidět. A i když někdo přijede „jen“ do krajského města Hradce Králové, tak tam najde třeba moderní architekturu Josefa Gočára.
Pak mám kořeny v jižních Čechách a na Vysočině. Na jihu jsou krásné Sedlice u Blatné, odtamtud pochází maminka mého tatínka, je tam Pilský mlýn, kam moc rádi jezdíme. A abych nevynechala Moravu, kdo chce ochutnat dobrá, kvalitní vína, zejména ta bílá, toho můžu pozvat na jižní Moravu, která má také svoje kouzlo. My tam jezdíme na kola.
Máte ráda výlety?
Hlavně na e-kole. Ale nemám moc času, takže kdyby tohle slyšel manžel, bude se smát: „Kdy ty jezdíš na kole?” Ale snažím se, když to trochu jde.
Zmínila jste zámek Kuks. Vy jste se podílela i na jeho revitalizaci?
Byla jsem dříve ředitelkou Centra evropského projektování a připravovali jsme evropské projekty pro region. Bylo jich za 25 miliard, obrovská škála, včetně například digitálního planetária v Hradci Králové. Ale ke Kuksu mám zvláštní vztah. Jeho část byla v hrozném stavu. Když jsem začala obcházet důležité instituce, že by si tato národní kulturní památka pomoc zasloužila, první reakce byly „kde to je?” Ale nakonec vznikl skutečný dream team, byly v něm důležité osobnosti. Dnes je tam zainvestována téměř miliarda, a když přijede někdo, kdo Kuks znal z předchozí doby, tak ho nepozná. Je to úžasné.
Kdo je Klára Dostálová
Klára Dostálová (1971) je česká politička a ekonomka, ministryně pro místní rozvoj ČR v první a poté i druhé vládě Andreje Babiše. Vystudovala ekonomii na Vysoké škole ekonomické v Praze. Po studiích pracovala mimo jiné jako úvěrový specialista v České spořitelně. V letech 2004 až 2014 byla ředitelkou Centra evropského projektování (později Centra EP). Angažovala se také v obecně prospěšné společnosti Revitalizace KUKS. Je vdaná a má dvě děti. Žije ve městě Hořice na Jičínsku.