Jsou si podobné v mnoha ohledech včetně trpkého konce. Československo o většinu objektů přišlo po přijetí podmínek Mnichovské dohody, takže betonové bunkry a pevnosti nikdy nemohly prokázat svou obranyschopnost v boji. Ani Maginotova linie, soustava železobetonových objektů, která se táhla od belgických hranic až k Itálii, svůj cíl nesplnila: německá armáda ji v červnu 1940 obešla přes území neutrální Belgie.
Betonová hradba, kterou nikdo nevyužil
Předválečné
Československé opevnění, inspirované
francouzskou Maginotovou linií, byl špičkový obranný systém. I když z velké části nebyl dokončen, vzbuzoval oprávněný respekt. Program výstavby pevností a pevnůstek byl schválen v prosinci 1935 a práce se naplno rozběhly až následující rok. Protože stavby organizovalo Ředitelství opevňovacích prací, podle zkratky této organizace, ŘOP, se lidově označovaly
řopíky, malé betonové bunkry, které tvořily lehké opevnění. V konečné fázi jich mělo být postaveno přes 15 tisíc, stihly se dokončit dvě třetiny, tedy asi deset tisíc.
Menších srubů byly zhruba dvě stovky, páteří obrany ovšem byly
dělostřelecké tvrze s moderními zbraněmi a rozsáhlými podzemními prostorami. U nich se počítalo s posádkou v řádu stovek mužů, vesměs elitních jednotek složených z nejlepších vojáků. Mělo jich být sedmnáct, rozestavěno jich bylo přibližně deset.
Dnes jsou pohraniční pevnosti němými svědky dramatické etapy českých dějin a mementem bojů, které nikdy nenastaly. Některé jsou volně přístupné a zchátralé, jiné naopak perfektně udržované. Pozornost přitahují i ty, které wehrmachtu posloužily jako cvičné cíle: díky vysoké odolnosti materiálu přežily dodnes.
Králická pevnostní oblast
Nejdůkladněji byly opevněny úseky, které tehdejší velení armády považovalo za snáze průchozí pro invazní armádu, zejména
okolí Náchoda, Opavsko či
Znojemsko. Nejzajímavějším cílem pro fanoušky vojenských památek je
Králická pevnostní oblast: je to jediná stavebně dokončená linie bez poválečných úprav a přestaveb. Napočítali byste tu přibližně
250 pevnostních objektů různých typů: tři stavebně dokončené tvrze, bezmála čtyři desítky samostatných těžkých objektů a na dvě stovky řopíků.
Pokud chcete poznat alespoň část zajímavých objektů pevnostního pásma mezi kótou Maliník a
Zemskou bránou v
Orlických horách, počítejte s několikadenní výpravou. Po kopcích a údolích také vede několik naučných stezek. Tou nejdelší je
okružní trasa s příznačným názvem Betonová hranice: začíná v centru
obce Mladkov a vede nejenom kolem
dělostřelecké tvrze Bouda, ale také kolem řady malých bunkrů. Pozornost přitahuje hlavně řopík, který Němci sice odpálili, ale ten se jen převrátil vzhůru nohama.
Okružní je i
naučná stezka Vojenské historie, která začíná v
Králíkách a propojuje město s
Vojenským muzeem,
Muzeem opevnění Králický řopík a
dělostřeleckou tvrzí Hůrka.
Maginotova linie
Soustavu obranných zařízení všeho druhu, nejdokonalejší a nejmohutnější na světě, budovala francouzská armáda na hranicích země od konce 20. let. Byla pojmenovaná podle
André Maginota, ministra války v letech 1929–1932, který prosadil její financování, a stala se vzorem pro další pevnostní systémy.
Podle plánů mělo do hloubky až 25 kilometrů od hranic postupně vzniknout
45 velkých a 97 menších pevností, doplněných 352 jednoduššími stavbami. Do roku 1940 bylo dokončeno přes sto dělostřeleckých pevností. Zhruba polovina byla u italské hranice, kterou Francie považovala za nebezpečnější.
Podobně jako v bývalém Československu i na Maginotově linii Němci prováděli různé zkoušky a část poškodili. Po válce byly důležité pevnostní objekty opraveny a zařazeny do plánovaných obranných systémů Severoatlantické aliance proti případnému útoku vojsk Varšavské smlouvy, s postupnou modernizací ale ztrácely význam a armáda je opustila. Dnes jsou objekty Maginotovy linie většinou prázdné nebo slouží jako muzea; známé jsou například
dělostřelecké tvrze Schoenenbourg (odkud je i náš srovnávací snímek),
Fermont, Hackenberg či
Saint Agnes. Velkým lákadlem pro fandy vojenské historie a vojenské architektury jsou zejména
pevnosti v Alpách, většinou volně přístupné a ve vysokých nadmořských výškách, často nad 2 000 metrů.
Kdy a kam se vypravit?
- Pro seznámení s dělostřeleckými pevnostmi se hodí teplejší oblečení: prohlídky trvají hodinu a více, i v létě bývá v podzemí 4 až 10 °C. S průměrnou teplotou okolo sedmi stupňů Celsia jde o nejchladnější veřejnosti přístupné památky v Česku.
- V létě je pevnost Bouda otevřená denně, prohlídky podzemí tvrze začínají v 11, 13 a v 15 hodin, jindy dle možností provozovatele nebo po předchozí dohodě.
- Také pevnost Hůrka má otevřeno každý den, prohlídky začínají v 10, 11, 13, 14, 15, 16 hodin. Až do výstupu poslední výpravy z podzemí zůstává k dispozici otevřená pokladna s prodejem literatury a upomínkových předmětů i občerstvení.
- Denně kromě pondělí má otevřeno také Vojenské muzeum Králíky, a to od 9 do 17 hodin.