Buquoyové tak získali například panství
Nové Hrady, Rožmberk a
Libějovice, tvrze
Žumberk a
Cuknštejn. V
jižních Čechách se usadili na tři sta let a panství zůstala v jejich majetku až do roku 1945. Mezi významné členy rodu patřil
Jan Nepomuk Buquoy (1741–1803), který vedle škol a ústavů pro chudé a nemocné pro svou manželku Terezii založil v polovině 18. století v údolí
říčky Stropnice pod
Novými Hrady přírodní park
Tereziino údolí. Jeho synovec
Jiří František August Buquoy (1781–1851) se zasloužil o hospodářský rozvoj buquoyských panství a zejména novohradských skláren, kde se v té době vyrábělo červené a černé neprůhledné
hyalitové sklo; místní raritou dodnes je tajná
hyalitová cesta. Roku 1838 rovněž nechal vyhlásit
nejstarší přírodní rezervace v českých zemích a celé střední Evropě,
Žofínský prales a
Hojnovodský prales.
Jak vypadalo
Novohradsko v první polovině 19. století víme z grafik a obrazů
Ludvíka Arnošta Buquoye (1783–1834). Populární osobností byl také
Jiří Jan Buquoy (1814–1882), který přestavěl
hrad Rožmberk do dnešní podoby a proměnil ho v honosné muzeum, dokumentující starobylost a urozenost rodu.
Působení
Buquoyů u nás se uzavřelo za
Karla Jiřího (1885–1952), který se přihlásil k německé národnosti a majetek rodiny tak byl po druhé světové válce zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Patnáctý hrabě Buquoy byl zatčen a zemřel ve vězeňské nemocnici, členové dalších rodových větví dnes žijí především v Německu a ve Švýcarsku. V
Buquoyském paláci v
Praze na
Malé Straně od roku 1919 sídlí francouzské velvyslanectví, na hřbitově v
Nových Hradech si prohlédnete
hrobku Buquoyů.