Procházka s
Hugo Haasem začíná tam, kde se
19. února 1901 narodil: v
Brně v Bezručově ulici, v rodině
Zikmunda Haase, židovského majitele obchodu s obuví U Zajíce, a jeho manželky
Elky rozené Epsteinové, která pocházela z Oděsy. Odtud zamíříme přes
Denisovy sady do
Biskupské ulice, kde jen pár kroků od
katedrály sv. Petra a Pavla stojí
secesní bytový dům. Byl postaven v letech 1907–1909 podle návrhu architekta Maxima Johanna Montera a rodina Haasových se sem nastěhovala krátce po jeho dokončení.
Huga a jeho staršího bratra Pavla připomíná pamětní deska na fasádě.
Od divadla k divadlu
Další zastávkou je
Památník Leoše Janáčka; na škole, kterou slavný skladatel vedl, Hugo spolu s bratrem studovali zpěv a fonetiku. I když nechtěl být hercem, herecké povolání si Haase našlo samo. Když při závěrečných zkouškách prvního ročníku skládal zkoušku z deklamace, přišel ho pochválit
ředitel brněnského Národního divadla Václav Štech a nabídl mu menší roli. Mladý konzervatorista o činohru neměl zájem a nabídku odmítl, jenže zasáhl otec: Štech byl jeho významný zákazník, a tak poslal syna, aby se mu pěkně omluvil a roli přijal.
V devatenácti letech se tak Haas stal vlastně náhodou členem
brněnského Národního divadla. Čekání na větší roli se ale protahovalo, a tak posléze vyměnil
Brno za
Ostravu a
Olomouc. Ani na tamních divadelních prknech ho velké štěstí nečekalo, a tak mladý herec odjel do
Prahy. Krátce hrál v
divadle Komedie, do roku 1929 působil v
Divadle na Vinohradech a následujících deset let pak v souboru činohry
Národního divadla. Tady v roce 1937 vytvořil jednu ze svých největších rolí, doktora Galéna v Čapkově Bílé nemoci. Poslední rolí v Národním divadle byla role konzula Busmana v Čapkově dramatu R.U.R., poté byl kvůli židovskému původu přinucen podat výpověď.
Filmový lamač dívčích srdcí
Herec s tmavýma očima a hustými černými vlasy byl mužským ideálem tehdejší doby, a tak si ho záhy všimli filmaři. Hrál většinou milovníky, a u diváků – a zejména divaček – měly jeho postavy svobodných mládenců a středoškolských profesorů přitahujících dívčí srdce mimořádný úspěch.
Ve filmu, tehdy ještě němém, se poprvé objevil v roce 1923, od roku 1930 pak pravidelně natáčel několik filmů ročně. Během osmi let jich bylo přibližně třicet a nejednou v nich uplatnil komediální talent, ať už šlo o
Muže v offsidu, Jedenácté přikázání či
Mravnost nade vše. V roce 1936 poprvé režíroval spolu s Otakarem Vávrou film
Velbloud uchem jehly, režíroval také snímky
Kvočna (pro který složil hudbu bratr Pavel
), Děvčata, nedejte se!, Bílá nemoc a
Co se šeptá. Naposled hrál v komedii
Andula vyhrála, natočené podle povídky Olgy Scheinpflugové a uvedené do kin v prosinci 1938.
V září 1938 se Haas v Praze oženil
s Marií Magdalenou Bibikoffovou (1917–2009), v únoru 1939 se jim narodil syn Ivan a po nacistické okupaci Československa se jim na poslední chvíli podařilo uprchnout do Francie. Nerušili, že se jejich cesta protáhne na řadu let, a tak dvouměsíčního syna nechali v péči ošetřovatelky. Ujala se ho rodina Hugova bratra Pavla a s rodiči se setkal až po válce.
Z Evropy do Ameriky a zpátky
Po okupaci Francie se manželé Haasovi s pomocí příbuzných a přátel znovu vydali na cestu, tentokrát přes Španělsko a Portugalsko do USA. Přestože Haas anglicky neuměl, měl ve filmovém světě dobré jméno, a tak neměl problém sehnat práci. Jako divadelní herec se dostal až na Broadway, od roku 1943 se uplatnil v Hollywoodu jako filmový herec, později jako producent. Zahrál si v několika desítkách filmů od psychologických dramat přes komedie až po detektivky.
Na konci války Haase dostihla zpráva, že jeho otec a bratr zahynuli v koncentračním táboře. Podle dobových svědectví ho to navždy změnilo: kdysi žoviální komik si vyčítal, že měl zemřít společně se svými blízkými, začal trpět depresemi a astmatickými záchvaty; prý si představoval bratra dusícího se v plynové komoře.
Haasova žena Bibi později prozradila, že přes všechny své úspěchy Haas v Americe opravdu šťastný nikdy nebyl. Stále myslel na rodné
Brno a na
Národní divadlo, toužil se vrátit domů, ale bál se komunistů. V roce 1961 Haasovi Ameriku opustili, odstěhovali se do Říma a krátce poté do
Vídně, kde se prý Haas chodíval na staré nádraží Franze Josefa dívat na vlaky odjíždějící směr
Brno a
Praha.
Naposled navštívil vlast v roce 1963, když dostal pozvánku na
oslavy 80. výročí otevření Národního divadla v Praze. Už na nádraží na něj čekal zástup fanoušků, starých přátel a kolegů, což sám popsal takto:
„Když jsem vystupoval v Praze z vlaku, nechtěl jsem tomu věřit. To byla záplava obličejů, drahých, že to nemůžu popsat. Já jsem se s nima jenom vobjímal a samozřejmě musel dávat pozor, abych se nedal do breku, poněvadž jsem starej sentimentální trouba.“
Po letech opět navštívil svou starou divadelní šatnu a vkročil na jeviště, kde před válkou sehrál desítky rolí, nabídnutou roli v Čapkově povídce Čintamani a ptáci ale nepřijal. Zemřel 1. prosince 1968 ve Vídni.
Židovský hřbitov a popel v krabici od sušenek
Do vlasti a rodného města se tak Haas vrátil až po smrti. Urna s jeho popelem je uložena na
židovském hřbitově v
Brně, což je také poslední zastávka naší procházky. Převoz jeho tělesných ostatků zpět do republiky ale měl nečekanou zápletku: Haasova žena Bibi nechala po Hugově smrti uspat milovaného psa Doda, to prý aby se v nebi s páníčkem potkali, a pak požádala o pomoc s převozem Haasových ostatků jeho někdejší milenku, herečku Jiřinu Štěpničkovou. Společně přesypaly popel z urny do plechové krabice od sušenek a ten herečka převezla přes hranice v nákupní tašce.
Která místa poznáte ve filmech s Hugo Haasem?
- Velká část filmu Co se šeptá se odehrává na Malé Straně v Praze, poznáte i Stromovku.
- Převážná část filmu Děvčata, nedejte se! se točila na zámku Hluboš na Příbramsku, který si zahrál roli dívčího penzionátu.
- Ve filmu Švadlenka poznáte poutní areál Skalka v Mníšku pod Brdy, Riegrovy sady a další místa v Praze.
- Ve filmu Mazlíček se objeví bývalý zimní stadion na pražském ostrově Štvanice, tehdy ještě s nekrytým kluzištěm.
- V komedii Život je pes stojí za podívanou okolí Národního muzea, jak vypadalo v době, kdy tam ještě nestála nová muzejní budova.
- Muži v offsidu zavedou diváky například do Nuslí, ke kostelu sv. Ludmily na náměstí Míru anebo na Letnou, odkud je ve filmu pěkně vidět řetězový most císaře Františka Josefa I. Most byl v roce 1941 uzavřen a o pět let později odstraněn, v roce 1951 jej nahradil železobetonový Štefánikův most.