Možná to také bude znít jako pohádka, ale slavný dánský pohádkář
České Švýcarsko opravdu navštívil. Ostatně
toulky po Evropě se pro Hanse Christiana Andersena staly téměř každoročním zvykem a často přitom zavítal do českých zemí. O tom, jak se mu vedlo v květnu a červnu 1831, kdy přes Hamburk, Halle, Lipsko, Míšeň a Drážďany dorazil do
Česko-Saského Švýcarska, přes
Pravčickou bránu se vydal do
Hřenska a pak
parníkem po Labi zpět do Drážďan a do Kodaně, napsal Andersen knížku. Jmenuje se Zpráva o cestě do Saského Švýcarska a česky vyšla v roce 2010.
Světoběžník Andersen
Cesty spisovatele Hanse Christiana Andersena vedly přes celý kontinent, od skandinávských zemí přes Německo až do Anglie a Skotka, na Pyrenejský poloostrov, do Itálie, do Řecka či Orientu. Jeho pobyty připomínají četné
pomníky a pamětní desky. Ve vesnici Sestri Levante poblíž Janova v takzvané Zátoce pohádek (Baia di Favola), kam zavítal prý jen pro okouzlení jejím názvem, se na Andersenovu počest koná každoroční festival.
V Bratislavě jsou zase pyšní na jeho
výrok z roku 1841: "Žádáte mne, abych vám vyprávěl pohádku. K čemu? Vždyť vaše město je pohádkou".
Doufejme, že to myslel dobře; Andersenovy pohádky totiž málokdy mívají šťastný konec. Stejně nešťastně a trpce končily i jeho ryze platonické známosti, a tak alespoň o cestách lze říci, že ty mívaly šťastné konce: Andersen se vždy v pořádku vrátil domů do Kodaně a své zážitky, pečlivě zachycené v cestopisech a denících, popsal v mnoha knížkách.
Osm českých zastavení
Říká se, že české země prý Andersen navštívil osmkrát.
Českému Švýcarsku patřila hned první cesta, byť šlo spíš jen o krátké nahlédnutí z Německa. Podruhé, v roce 1834, přijel do českých zemí z druhé strany, cestou z Vídně. Zdržel se osm dnů; líbilo se mu v Praze i v
Teplicích, které v té době prožívaly vrchol své lázeňské slávy, prohlédl si i
pomníky na bojišti u Chlumce z roku 1813. Další zastávka v českých zemích se odehrála roku 1841 při velké
orientální expedici, která končila až v Cařihradu. Tehdy se v
Týnském chrámu poklonil památce slavného krajana astronoma Tychona Brahe, prohlédl si
Karlův most a parníkem Bohemia odplul do Drážďan.
Do Prahy se Andersen podíval ještě v březnu 1846, kdy po obědě v
Thunovském paláci na Malé Straně uspořádal
autorské čtení a pro cestu dál do Vídně poprvé využil novou železnici z Prahy přes
Olomouc. K této návštěvě zřejmě patří
ponuré líčení pražského ghetta, které zcela potlačilo pěkné dojmy z vycházky na
Hradčany a do
Valdštejnského paláce. Židovská čtvrť prý byla strašná, hemžilo se to tu ženami, starci, dětmi, a vše to křičelo, smálo se a hádalo.
Stará synagoga prý páchla prý po cibuli, až musel spisovatel vyjít na vzduch
hřbitova, ale ani tady nebyl spokojen.
Náladu si však Andersen spravil při dalším pobytu, v létě 1851, kdo na cestách doprovázel vnuka svého mecenáše. Ukázal mu tehdy to nejlepší z Čech:
Prahu (zřejmě bez Josefova),
Teplice a samozřejmě
Pravčickou bránu – pohádkové místo v pohádkové krajině, jako utkané z Andersenových příběhů.