Staroměstské náměstí jako popraviště
Staroměstské náměstí v
Praze se od té doby sice v lecčems změnilo, ale svědky exekuce byly budovy, které tu vidíte i dnes. Mezi diváky hrůzného představení nechyběly
Staroměstská radnice,
Týnská škola,
dům U Kamenného zvonu i
Týnský chrám – ten v něm ostatně hrál jednu z vedlejších rolí.
Nebylo to poprvé, kdy se
Staroměstské náměstí proměnilo v popraviště. V
roce 1422 tu skončil život
vůdce pražské chudiny Jana Želivského, v
roce 1437 posledního husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé. Nejtemnějším dnem v jeho historii se však stal
21. červen 1621, kdy bylo na příkaz katolického panovníka Ferdinanda II.
popraveno sedmadvacet českých pánů, vesměs protestantů a předních účastníků českého stavovského protihabsburského odboje.
Temné barokní divadlo
Mělo to být
odstrašující a hrozivé představení, které by Evropě ukázalo, že Habsburkové nenechají ničím ohrozit svou autoritu. Popravou
tří pánů, deseti rytířů a sedmnácti měšťanů, z nichž
kat Jan Mydlář čtyřiadvacet sťal mečem a tři oběsil, se záměr podařilo naplnit přímo dokonale.
Exekuce začala v pět hodin ráno, městské brány zůstaly zavřené,
Staré Město obsadilo císařské vojsko pod vedením
Albrechta z Valdštejna a veškeré dění provázelo
troubení a bubnování, prý aby shromáždění Pražané neslyšeli poslední slova odsouzených. Nejstarší z popravovaných byl
šestaosmdesátiletý rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic, nejmladší pak
čtyřicetiletý pražský měšťan Jan Kutnauer. Deseti popraveným bylo více než sedmdesát let. Jménem známe všechny, mezi nejznámější patří
rektor Univerzity Karlovy Jan Jessenius, někdejší
osobní lékař císaře Rudolfa II., a
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, spisovatel, šlechtic, válečník, diplomat, cestovatel a hudebník, zkrátka muž renesančních zájmů. V deset hodin dopoledne bylo dokonáno.
Lebky nad Karlovým mostem
Ani to ale k potupě nestačilo; po popravě byly
uťaté hlavy dvanácti hlavních vůdců stavovského povstání pro výstrahu vystaveny na
Staroměstské mostecké věži. Šest hrůzných trofejí na dlouhých dřevěných tyčích trčelo ze západního ochozu nad
Karlův most, šest z východního ochozu nad
Křižovnické náměstí. Po roce povolil císař na přímluvy hraběnky Šlikové snést hlavu jejího manžela a s veškerými obřady ji pohřbít k tělu v
hrobce kostela sv. Salvátora na Starém Městě, který mimochodem nechal Jáchym Ondřej Šlik vlastním nákladem postavit. Na věži však pořád zůstalo jedenáct hlav.
Zbývající lebky byly nakonec pietně sňaty až po deseti letech a přeneseny do
Týnského chrámu. Po pohřebním obřadu byla rakev s lebkami svěřena důvěryhodným mužům k pochování na
tajném místě, čímž
hlavy českých pánů mizí z českých dějin. Přes opakované pátrání se je nikdy nepodařilo najít.
Dnes je tak připomíná jen bronzová pamětní deska na
zdi Staroměstské radnice a
bílé kříže se symboly mečů a trnové koruny v dlažbě u východní zdi. Až si je budete prohlížet, všimněte si jedné zvláštnosti: skutečný Pražan kříže obchází a nikdy by na ně nešlápl.