Znáte veršovánku
Žižkovu a
Libni zdaleka se vyhni? Prastaré varování před zloději a kriminálníky už dáno neplatí, ale kdo chce poznat svět
Bohumila Hrabala opravdu od základů, Libni se vyhnout nemůže a nesmí. Z poetických zákoutí sice zbylo jen málo a je proto potřeba zapojit notnou dávku fantazie, ale něco málo tu ještě zůstalo.
Libeň a ulice Na hrázi věčnosti
Tím hlavním je
ulice Na Hrázi s velkou památeční a vzpomínkovou zdí a pamětním kamenem; kromě Bohumila Hrabala je na zdi vyobrazen psací stroj značky Perkeo, šestnáct koček, které Hrabalovi za jeho života dělaly společnost, a také úryvky z děl, hlavně ty, které se týkají ulice Na Hrázi. Právě v těchto místech stával dům číslo 24, spisovatelem nazývaný
Na hrázi věčnosti, kde Hrabal strávil třiadvacet let. Dům zbouraný v 80. letech kvůli stavbě metra popisuje například v knize
V rajské zahradě trpkých plodů:
„Jednoho dne přejel tramvají přes Libeňský most a vystoupil na hlavní libeňské třídě. Zahnul do uličky Na Hrázi, byla mu příjemná, kráčel zvolna; po pravé ruce měl vysokou budovu, fabričku na nábytek; poslouchal příjemný zvuk cirkulárek a pásových pil a cítil piliny a mokré dříví, jejich vůně naplňovala celou ulici. Až došel k plynové lampě před domem číslo dvacet čtyři a vešel do vlhké chodby s omítkou, která se loupala jako lístkové těsto, vyšel na prosluněný dvorek, ale hned zase vešel do temného stínu domku, bývalé kovárny.“
Prostranství, kde Hrabalova zeď stojí, bylo v roce 1999 pojmenováno
Náměstí Bohumila Hrabala.
Svatby v domě a Libeňský zámeček
V Hrabalových knížkách je
Libeň přesně taková, jakou si můžete prohlédnout na dobových fotografiích. To, co Bohumil Hrabal z Libně vytěžil jako spisovatel, jí hojně vrátil ve svých dílech, především v
Příliš hlučné samotě, Něžném barbarovi, Svatbách v domě, Klubech poesie či v
Automatu Svět.
„Ta Libeň, ta stará Libeň se v mém životě zjevila jako záchranný pás. Musel jsem dát sbohem nymburskému pivovaru, městečku, ve kterém se zastavil můj čas, kdy jsem zůstal docela bezradně stát, kdy jsem nemohl ani dopředu, ani nazpátek, kdy jsem jednoho dne zjistil, že tak, jak žiji, nelze žít dál. A tak jsem opustil krásný byt o čtyřech pokojích, vystřídal několik pražských pronájmů, bydlel jsem v ubikacích na Kladně, až jednoho dne mi řekla moje sestřenka Milada, že v Libni Na Hrázi je na dvoře prázdná cimra, bývalá kovárna, že za padesát korun by mi majitelka pronajala prázdný pokoj. A tak jsem jednoho dne let padesátých stál v tom prázdném pokoji, zatuchlém a vonícím plísní, kde od stropu visela stahovačka. A já jsem hned věděl, že na tohle jsem čekal, že tady stojím jako malíř před napnutým čistým plátnem a že od té chvíle je jen a jen na mně, co si z toho pokoje udělám...“
Za Hrabalem do jeho útočiště Na hrázi věčnosti přicházeli jeho přátelé
Vladimír Boudník, Egon Bondy, Zdeněk Bouše, Karel Marysko, bratři Stanislav a Vladimír Vávrové, Jiří Šmoranc či
Jiří Kolář. Pořádali zde pověstné, halasné a později i literárně zpracované „svatby v domě“, údajně postrach všech klidných domácností v okolí, při nichž teklo pivo proudem. Při nich se také seznámil s
Eliškou Plevovou alias
Pipsi, s níž se 8. prosince 1956 na
Libeňském zámečku oženil.
Libeňský Automat Svět, divadlo a Kobylisy
Až budete stát u
Libeňského zámečku, rozhlédněte se: jižní stranu Elsnicova náměstí uzavírá
Palác Svět, konstruktivistický činžovní a obchodní dům se dvěma suterény s kinosálem, restaurací a kavárnou. Byl postaven v letech 1932–-34 pro realitního podnikatele Ladislava Světa, ale proslavil ho právě
Bohumil Hrabal: z ulice Na Hrázi to sem bylo jen pár kroků a do paláce Svět umístil děj několika povídek. Putování po Hrabalových stopách pokračuje k
Divadlu pod Palmovkou, kde asi tři roky pracoval jako kulisák, a pak opačným směrem do kopce k
nemocnici Na Bulovce, kde téměř třiaosmdesátiletý spisovatel zemřel 3. února 1997 po pádu z okna v pátém patře ortopedické kliniky. Jeho smrt při krmení holubů byla symbolická a dodnes je obestřená pochybnostmi.
Od Bulovky pak můžete pokračovat ještě k
paneláku v Košťálkově ulici v Kobylisích: sem se Hrabalovi přestěhovali v roce 1973. Pamětní deska byla na dům umístěna v roce 2017.
Hrabalovo Staré Město
Než našel ten „pravý“ byt a útočiště v
Libni, vystřídal Hrabal v
Praze několik podnájmů. Ještě za studií na
Právnické fakultě Univerzity Karlovy žil společně s dalšími studenty na
Starém Městě v
ulici U Milosrdných, v bytě strategicky umístěném přímo nad
hospodou U Sedmíků, kam pravidelně chodili popíjet.
Dalším místem, kde bydlel, byl
dům U Kamenného zvonu na
Staroměstském náměstí, zhruba rok také bydlel v Jáchymově ulici. Přestože byl vystudovaným doktorem práv, střídal dělnické profese, několik let například pracoval jako balič papíru ve svěrných surovinách ve
Spálené ulici.
S Hrabalem ke Zlatému tygrovi
Když se řekne Bohumil Hrabal, řadě lidí se vybaví především jména nejrůznějších pražských hostinců. Nejznámější z nich je
restaurace U Zlatého tygra v
Husově ulici, kde sedával v zadní místnosti pod „malými parohy“. Býval tu tak častým hostem, že prý v dřevěném ostění už navždy zůstala vytlačená jeho záda. Občas sem zavítali i
Václav Havel s ženou Olgou a někteří další příslušníci disentu, později se tu Hrabal setkal s řadou osobností, například s
americkým prezidentem Billem Clintonem, Alexanderem Dubčekem či pražskou rodačkou
Madeleine Albrightovou.
Bohumil Hrabal chodíval k tygrovi s železnou pravidelností a za každého počasí, zamilovaných hospůdek ale měl víc a pravidelně je střídal. Na
Starém Městě navštěvoval také
Krušovickou pivnici zvanou Brčálka v Široké či
hospodu U Hynků nedaleko
Staroměstského náměstí, na
Nové Město chodíval do
restaurace U Šumavy ve Štěpánské nebo k
Pinkasům na
Jungmannově náměstí. Častým hostem býval i na Letné
U Sojků, v
Plzeňském dvoře anebo
Na Formance, která bývala ve Veletržní ulici.
Legendární také byl takzvaný
Velký libeňský slalom: stačilo vyjet tramvají z Libně nahoru k Bulovce a odtud se pustit na pomyslnou trať od hospody k hospodě. Zatímco Velký slalom byl pro většinu účastníků příliš velké sousto, existoval také malý slalom, který prý bylo možné dokončit se ctí.