Třetí výstava letošní výstavní sezóny Místo působení Dobrš 2024, na níž se představí dva sochaři a dva malíři. Setkání apollinského a dionýského principu na Dobrši bez soutěže a stahování z kůže
Někteří říkají, že Athéna si vyrobila dvojitou flétnu (aulos) z jeleních kostí a hrála na ni při hostině bohů. Nejdřív nechápala, proč se Héra a Afrodita tiše smějí do dlaní, když se zdálo, že se její hra ostatním bohům líbí. Sedla si proto pak s flétnou v samotě u potoka ve fryžském háji, hrála na ni a pozorovala svůj obraz ve vodě. Obličej jí chvíli modral, chvíli červenal, od namáhavého dutí do nástroje se jí nafoukly tváře…v tu ránu jí došlo, proč se obě bohyně potutelně smály. Odhodila flétnu a proklela každého, kdo ji zvedne.
Nevinnou obětí kletby se stal jeden ze satyrů, Marsyas (někteří říkají, že Dionýsův syn), který o flétnu zakopl a se zvědavostí ji přiložil ji přiložil ke rtům. Flétna začala hrát sama od sebe. Marsyas pak chodil po Frýgii a „svojí“ hrou přinášel radost jejím obyvatelům. Ti po čase začali prohlašovat, že ani sám Apollon nehraje na svoji lyru tak pěkně a prostoduchý Marsyas to nezpochybňoval. Nahněvaný Apollon vyzval Marsya k soutěži, jejíž vítěz mohl poraženého soupeře podle své vůle potrestat. Jako porotu zvolil Múzy. Soutěž byla vyrovnaná, Múzy okouzleny oběma nástroji. Apollon ve své potřebě vyhrát nakonec vzkřikl na Marsya: Zkus udělat se svým nástrojem to, co udělám já se svým! Obrátil pak lyru nohama vzhůru a hrál a zároveň zpíval. S flétnou tohle nešlo a Múzy chtě nechtě musely přiřknout vítězství Apollonovi. A Apollon vynalezl pro poraženého soka vskutku neapolinský trest. Zaživa ho stáhl z kůže.
Friedrich Nietzsche ve Zrození tragédie z ducha hudby objasňuje dvě síly, apollinský a dionýský princip a jejich věčný konflikt. Apollinský princip je světlý, rozumový, rozlišující, intelektuální, v řádu se odvíjející. Dionýský je temný, iracionální, vášnivý, orgiastistický, ztělesňující nerozlišenost a chaos. Oba principy spolu podle Nietzscheho bojují o vládu nad lidskou existencí. Ačkoli je patrné, ke kterému z nich sám Nietzsche inklinuje, tento anticipátor estetiky ošklivosti tvrdí, že v umění nemohou zmiňované póly existovat odděleně. Antická tragédie, která podle něj oba elementy, dionýský v hudbě a zpěvu sboru a apollinský v dialozích, spojovala v jeden opus, tak představovala nejvyšší umělecký výraz. Apollinský duch propůjčil dionýské abstraktnosti tvar.
Ve starověkých Delfách, v místech, kde působila Pýthie, se nachází Apollonův chrám. Staří tu měli na zřeteli, že ony dva póly, apollinský a dionýský, nemohou být jeden bez druhého. Světlého rozumového Apollóna a jeho Múzy z tympanonu vyvažoval na zadní straně svatyně iracionální, chaotický, temný a bolestný obraz Dionýsa.
Však jsou obě božstva také bratři, synové Dia. Dionýsos, syn bohyně Sewmelé, je sice známý především jako bůh nespoutaného veselí a vinné révy, ale zapomínáme, že je dokonce z Dia zrozený, Hermův chráněnec, ten, který sestoupil do podsvětí, bůh plodnosti, úrody, ale i inspirace, tvůrčího rozmachu, básnického a vešteckého nadání. Apollon, Foibos – Zářící, je kromě toho, že synem Dia a Létó, také pěkný ptáček, který se občas neudrží.
Někteří říkají, že Apollon obrátil na svoji harfu Orfea, původně Marsyova žáka. Jiní zase říkají, že soutěžil Apollon a Pan, bůh stád, na svoji flétnu, Syrinx. Porotcem byl král Midas, a za svůj příklon k Panově písni si vysloužil od Apollona oslí uši.
Kurátorka výstavy Lucie Barvínek Šiklová
Vernisáž se koná v sobotu 17. srpna 2024 v 11:00.
Výstava potrvá do 28.9.2024.
Je součástí doprovodného programu Mezinárodního hudebního festivalu Dobršská brána.