Joseph Hardtmuth – knížecí architekt

Joseph Hardtmuth (1758 – 1816) byl rakouský architekt a stavební ředitel knížete Aloise I. z Lichtenštejna. Kromě toho byl vynálezce a úspěšný zakladatel a majitel firmy světové proslulosti, Koh-i-noor Hardtmuth. 

Joseph Hardtmuth je autorem architektonického řešení známých staveb v Lednicko-valtickém areálu mezi které patří minaret, Janohrad, Dianin chrám, Kolonáda na Rajsně, Lovecký zámeček, akvadukt nebo zámeček Belveder. Výstava nabízí široký pohled na Josepha Hardtmutha i výsledky jeho práce. 

První část výstavy je věnována osobě architekta Josepha Hardtmutha, který svými projekčními a stavitelskými aktivitami ve službách knížecí rodiny Liechtensteinů zanechal stopu jak na jižní Moravě, tak v severním Rakousku. Spolupracoval i se zahradními architekty na vytvoření krajinné kompozice, např. v Lednicko-valtickém areálu, zapsaném na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, ale také na urbanistickém začlenění staveb do krajin různého typu v oblasti rakousko-moravského pomezí. V této části výstavy jsou k vidění dosud nepublikované plány, a to jak dochovaných, tak nedochovaných staveb, dokládající jeho široký architektonický záběr. Známy jsou především jeho stavby, jako je minaret či akvadukt v lednickém parku, zámeček Belveder u Valtic a další, ale málo se ví, že realizoval či vypracoval plány i k řadě dalších objektů, ať se už jednalo o zámečky, kostely, školy, zříceniny a obelisky či další stavby zkrášlující romantickou krajinu. Podílel se i na plánech na řadu hospodářských budov. 

V druhé části výstavy je Joseph Hardtmuth představen jako podnikatel, vynálezce, a především zakladatel firmy ve Vídni, kterou jeho syn přenesl do Českých Budějovic, kde je v provozu do dnešních dnů. Joseph Hardtmuth, ačkoliv se mu nedostalo žádného odborného technického vzdělání, přišel s řadou inovací.  Z nich je možné zmínit způsob výroby tuhy z méně kvalitního typu grafitu, nový postup při výrobě nádobí, takzvanou vídeňskou kameninu, a to včetně v té době unikátní bezolovnaté glazury, umělou pemzu či neapolskou žluť.

Poslední část výstavy prezentuje syna Carla, který ač nejmladší ze čtyř bratrů převzal otcem založenou továrnu a aby zajistil její další rozvoj, přenesl ji roku 1848 do Českých Budějovic. Z počátku Carlovi pomáhal jeho starší bratr Ludwig, proto také továrna nesla od roku 1828 název L. & C. Hardtmuth, tedy iniciály křestních jmen obou bratrů. Carl Hardtmuth dosáhl v podnikání značných úspěchů a společenskou prestiž rodiny povznesl tím, že byl za zásluhy císařem Františkem Josefem I. povýšen do šlechtického stavu. V Carlových stopách pak pokračoval jeho syn Franz, který zavedl řadu inovací majících dopad nejen na samotnou firmu L. & C. Hardtmuth, ale i na konkurenční firmy a tužkárenský průmysl vůbec. V první řadě se jednalo o nový výrobek, tužku Koh-i-noor, uvedenou na trh v roce 1889, která měla naprosto netypickou barvu – žlutou a brzy se stala pro svou kvalitu známou po celém světě. Dále se mu podařilo sestrojit takzvaný „český mlýn grafitový“, který umožňoval využít i dosud opomíjený krystalický grafit namísto dosud používaného amorfního a také podle složení směsi určovat tvrdost výsledných tuh. To vedlo k dalšímu jeho vynálezu, sedmnáctistupňové tvrdostní škále, která využívala k označování kombinaci písmen a číslic. Nová na této škále byla nejen její šíře a písmenné označení, ale i to, že písmena zastupovala anglické termíny, zatímco dosud bylo obvyklé v tužkárenském průmyslu používat spíše francouzštinu.

Výstava vznikla ve spolupráci Národního technického muzea, Národního památkového ústavu a Národního zemědělského muzea.