Čertova kaple u Fulneku

Po tiché příjemné lesní cestě a později více do kopce se dostanete k cíli – kapličce. Je hezky schovaná, že ji jen tak někdo nenajde. Má masité zdi, půlkruhový půdorys a malé okýnka.

Uvnitř najdete zasklenou tabulku s pověstmi a sešity. Pověst si přečtete a do sešitu, pokud budete chtít, napíšete nějaký vzkaz. Každý kdo tam byl, vždy něco napsal. Po čase, když se tam vrátíte, zavzpomínáte si.
Lidé tam chodí na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Nebojácní tam přenocují, někteří se vydali i na běžkách… Jako tradiční zvyk se začal objevovat Novoroční výšlap k Čertově kapli pořádaný místní organizací TJ Sokol.

Poustevna
Kousek níže pod kaplí lze spatřit pozůstatky obydlení (poustevny) po poustevníkovi, který zde přebýval.
Poustevník u svého příbytku

Zbytky poustevny
Pohlednice obce Vrchy s Čertovou kaplí a poustevníkem
Na začátku 20. století se v blízkosti kaple usadil poustevník jménem Abendrot. Byl původem chudý obuvník z Fulneka. V lese si vybudoval primitivní obydlí z kamenů, kolem čtyř metrů dlouhé a jen dva metry široké, s jedním okénkem k potůčku a se dvěma ke kapličce. Uvnitř u dveří měl kamenný krb, vzadu lože s plochých kamenů. Obydlí bylo pokryto kamennými deskami, rákosím a mechem. K obživě si pěstoval zeleninu a brambory na třech terasovitých zahrádkách. Poustevník opatroval kapli a udržoval i věčné  světlo.  Na  pouť  sem  přicházeli   lidé  z  okolí,  a  to  vždy 12. září. Obdarovávali ho drobnými dárky a on jim na požádání připravoval občerstvení. V čase nouze poustevník v okolí žebral. V zimě přebýval nejprve ve Fulneku, později po neshodě se svými příbuznými v Lukavci. Po první světové válce mu valtéřovská obec pobyt v pustevně zakázala. Abendrot později zemřel v Lukavci, kde je pravděpodobně pochován na místním hřibitově.

Pověsti o Čertově kapli
V knize Moravskoslezské pověsti od autorů Jiřiny a Jaromíra Poláškových je vypsána pověst, která se do určité míry liší od té, která je v kapličce schovaná pro návštěvníky. Tak tedy: Z četných pověstí Kravařska se i ve Valtéřovicích (pozn. dnes Vrchy), které jsou dnes připojeny ke Gručovicím, zachovala lidová pověst, která navazovala na původ místní kapličky, zvané Čertova. Místní lidé věřili, že nesmějí nechat brány obrácené ozuby nahoru, aby divokým myslivcem – čertem – pronásledovaná duše se nepozdržela a snad i neporanila.

Čertova kaple leží na pokraji lesa „Nadějova“, severovýchodně od obce Valtéřovice. Podle pověsti na tomto místě rubal dřevo a kácel stromy chudý dělník Jan Kašpar. Jednou při práci ho navštívil myslivecký mládenec, který mu sliboval veliké bohatství, když vyleze na nejvyšší jedli a skočí střemhlav dolů. Touha po penězích v něm zvítězila. Když už byl téměř u vrcholu jedle, tu slyšel zvonit poledne ve Valtéřovicích, a protože byl zbožný, začal se modlit.

V tu chvíli se mu zjevila Panna Maria a hrozila mu: „Nepokoušej Pána Boha a neskákej!“ Teď teprve dřevorubec poznal v myslivci ďábla. Ten zatím zmizel. Kašpar děkoval Bohu za zachránění. Majitel lesa pak na tomto místě nechal vystavět kapličku. Uvnitř je obraz s nápisem: „Na tomto místě byl zachráněn Marií Loretánskou v roce 1747 Jan Kašpar.“ Podobný je i další obraz v kapličce s podpisem C. Pavelky a s datem zachránění Kašpara – 1745.

Jiná verze pověsti o původu kaple uvádí, že na oněch místech se každodenně modlil pobožný muž. Neměl prostředky k vybudování kaple, po které velmi toužil. Ďábel v podobě myslivce mu nabídl za podobných podmínek svoji pomoc. A opět Panna Maria onoho muže zachránila.

Ve skutečnosti tzv. Čertovu kapli ve Valtéřovicích nechala postavit fulnecká vrchnost. Obrovská rozlehlost lesů rozkládajících se na sever od Fulneku umožňovala čilý tajný styk s evangelickými exulanty a s kazateli, za kterými docházelo místní obyvatelstvo v době náboženské nesvobody. Možná odtud název lesa „Nadějov“. Vrchnost chtěla stůj co stůj učinit konec těmto schůzkám tajných nekatolíků, a proto zde nechala postavit kapli, jejíž vznik byl podložen vymyšlenu zbožnou pověstí.

Velký les, který se rozprostíral mezi Lukavcem a Valteřovicemi, měl být vykácen. Mnoho lesních dělníků bylo povoláno, aby porazily ty mohutné stromy. I přesto se lesníkovi, který nad prací dohlížel, zdála práce pomalá a tak nařídil přijmout nové dřevorubce. Doslechl se o tom jeden chudobný hoch bez práce a pomyslel, že by se mohl nechat najmout jako lesní dělník. Když kráčel vzhůru směrem od Lukavce krásným lesním údolím směrem k vykácenému místu, uviděl náhle pod vysokým stromem stát myslivce, který držel v ruce koš. Myslel si, že je to lesník a tak mu přednesl svou prosbu. Cizinec ale odvětil: „Nejsem lesník, ale lovec. – Ty jsi chudý, upiš mi svoji duši a já ti dám koš plný zlata!“ „Když ti mám upsat svou duši, musím přeci vědět kdo jsi!“

„Lovím duše“, odvětil neznámý a držel při tom koš tak, aby hoch spatřil jeho obsah – samé červené zlato, které v přítmí lesa tak lákavě svítilo a lesklo se, že hocha přepadla taková touha, že byl ochoten za něj upsat svou duši. Ten nemeškal a škrábl hocha do prstu, ponořil brko do vytékající krve a podal mu ho k podpisu i s listem papíru. Už ten chudák přiložil pero, když ho obklopil zvláštní lesk a zdálo se mu, jakoby uviděl svatou Matku Boží snášet se z nebe. V tom okamžiku lovec zmizel. Teprve teď si chlapec uvědomil nebezpečí, kterému vystavil svou duši.

V upomínku na tuto událost byla na místě, kde chtěl čert připravit chudáka chlapce o jeho duši postavena kaple, které se dodnes neřekne jinak než Čertova kaple.