Historická správní budova bývalého Rakouského spolku pro chemickou a metalurgickou výrobu v Ústí nad Labem

Honosná stavba, která prošla v posledních letech nákladnou rekonstrukcí, tak znovu patří k výrazným prvkům krajského města. Novogotická budova z konce 19. století však není zajímavá jen zvenčí, ale také uvnitř. Zřejmě nejznámějšími dochovanými prvky budovy, která je od roku 2017 kulturní památkou a která dnes slouží jako výzkumný ústav a laboratoře společnosti Orlen UniCRE, je vstupní schodišťová hala a bohatě zdobená zasedací místnost.

Nepřehlédnutelným motivem haly je třídílná nástěnná olejomalba, která oslavuje činnost spolku a jeho vůdčí osobnosti. Ústřednímu poli obrazu dominuje postava dlouholetého ředitele chemičky Maxe Schaffnera. Nejkrásnější místností budovy je zasedací síň, která svému účelu slouží i dnes. Její interiér se dochoval v původní novogotické podobě. Střídá se zde dřevěné obložení a malované stěny.  Všechny malby pocházejí od významného ústeckého krajináře a portrétisty, malíře Josefa Reinera. Do místnosti přibyly i repliky původního nábytku vyrobené na základě dochovaných fotografií.

Vedle fasády a interiérů došlo i na opravu střechy, oken, topení a digestoří v celé budově. Aby se honosná stavba přiblížila co nejvíce podobě z doby svého vzniku, dodržovaly se při opravě omítky původní technologické postupy, složení i barva. V interiéru se dále dochovaly i původní vitráže, kliky dveří či světlíky, jež propouštějí světlo do vnitřních prostor. Ve vstupních prostorách lze ještě dnes spatřit obrovský krb, který kdysi pomocí rozvodů vytápěl okolní místnosti a chodby.

Budova je veřejnosti přístupná jen při výjimečných příležitostech.
 

Z historie Rakouského spolku pro chemickou a metalurgickou výrobu

Jeho původní název byl pochopitelně německý: "Österreichischer Verein für chemische und metallurgische Production" (tedy česky Rakouský spolek pro chemickou a metalurgickou výrobu) a firma si toto označení udržela do vzniku Československé republiky. Často se psal pouze počátek tohoto názvu "Österreichischer Verein". V dnešní době se používá ve veřejnosti název Spolchemie, i když oficiálním názvem je od vzniku samostatného státu stále Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. Budova byla postavena v letech 1893 až 1895. Autorem plánů novogotické stavby byl podnikový stavitel Robert Langs.

Volba místa nebyla náhodná. Poloha města u splavného Labe s ústící říčkou Bílinou byla důležitá jak z hlediska možnosti výhodné dopravy surovin, tak i prodávaných produktů. Dostatek vodního zdroje měl velký význam i pro použití v chemických provozech. Důležitou roli hrálo i úspěšně se rozvíjející železniční spojení jednak hlavním dopravním tahem z Prahy přes Ústí nad Labem a Podmokly (dnes součást Děčína) do Drážďan v Sasku (které bylo v provozu od roku 1851), jednak nově budovanou ústecko-teplickou drahou směrem do severočeského hnědouhelného revíru.

Vedle vhodného dopravního spojení byla vzata v úvahu i dostupnost surovin v potřebném množství, které bylo značné. To se týkalo blízkých bohatých uhelných ložisek, protože Ústí leželo na okraji severočeské hnědouhelné pánve. Především to však byla poloha blízko německých hranic s možností přísunu soli jako základní suroviny z poměrně blízko ležící staßfurtské pánve u Erfurtu, která se stala jedním z hlavních důvodů pro vybudování této chemické továrny právě v Ústí nad Labem. Zakladateli se podařilo získat povolení na bezcelní dovoz soli z této oblasti, což bylo jednou z nezbytných podmínek pro zahájení výroby.

I když Spolek musel počítat od samého počátku s širokým trhem odbytu pro své výrobky, hrála svou roli při umístění do Ústí nad Labem i ta skutečnost, že v oblasti severních a severozápadních Čech byl rozvinut textilní, sklářský a keramický průmysl, který patřil spolu se zemědělstvím k hlavním odběratelům vyráběné produkce. K tomu přistoupila i možnost čerpat potřebné pracovní síly. Všechny tyto okolnosti vedly k rozhodnutí vybudovat chemickou továrnu v Ústí nad Labem, které se pak ze zcela malého městečka proměnilo do konce 19. století ve významné průmyslové centrum.
 

Továrna ve 20. století a v současnosti

Ve 30. letech minulého století byla budova přestavěna na výzkumné a zkušební laboratoře. V letech 1938 až 1945, kdy byl výzkum pozastaven, si objekt pronajalo ředitelství říšské pošty. Po válce se sem opět laboratorní výzkum vrátil a funguje tu dodnes.

Vědci se zde dlouhodobě zabývají vývojem pokročilých anorganických materiálů, například nových typů geopolymerů či katalyzátorů. Aktuálním velkým projektem je využití regionálních druhotných surovin. 
Pomocí pyrolýzních procesů zde dnes rozvíjí způsoby, jak z místních odpadních plastů vyrábět chemikálie s vysokou přidanou hodnotou a dále se zabývají zpracováním odpadních rostlinných olejů.