Mezi krkonošskou Lysou horou a Kotlem prochází linie prvorepublikového pohraničního opevnění tvořená řopíky, malými betonovými pevnostmi. Dnes se veškeré památky na obranu Československa nacházejí v I. zóně národního parku a proto je zde zakázán vstup mimo značené cesty.
Malé opevňovací objekty, bunkry a pevnůstky se
budovaly v letech 1936 – 1938 jako obranná opatření proti hrozbě německého útoku na republiku i v
Krkonoších. Linie těchto
lehkých opevnění se táhla od
Jestřebích hor a Babí a
Rýchory přes celé
Krkonoše až po
Harrachov.
Název
řopík je zkratkou slov
ředitelství opevňovacích prací. Půdorys řopíků je 8,7 x 3,5 metrů, tloušťka stěn byla 50 až 80 cm a odolávaly palbě kanónů ráže 105 mm ze všech vzdáleností. Osádku tvořilo vždy
7 mužů se 2 až 3 kulomety. Na jednom kilometru bylo zbudováno 6 řopíků, mezi nimiž se táhly zákopy a byly zbudovány různé střelecké úkryty. Dodnes na tyto němé svědky pohnuté válečné historie narazíte na různých místech Krkonoš, nejen mezi
Kotlem a
Lysou horou, ale také v úseku
Studniční a Luční hory.
Řopíky u staré obchodní stezky
Mezi vrcholy
Kotle,
Lysá hora,
Zlaté návrší a hraničním hřebenem leží poměrně rozsáhlá náhorní rovina s
prameništěm Labe,
Mumlavy a
Pančavy. A navíc tudy přechází hřebeny
stará obchodní "Česká" cesta. Například
po vzniku skláren na obou stranách hor se tudy (v krosnách na zádech nosičů) dopravovaly polotovary k dalšímu zpracování a hotové výrobky zpět
na trhy do širokého podhůří.
Výstavbě již zmíněného opevnění předcházel projekt a
výstavba tzv. Masarykovy horské silnice, jejíž budování bylo slavnostně odstartováno v roce 1934. Začínala nedaleko
Jilemnice a podél toku Jizerky a kolem Dolních a Horních Míseček měla dosáhnout vrcholu Zlatého návrší a
končit smyčkou u dnešní Vrbatovy boudy. Účel byl již zcela jasný – v sousedním Německu se totiž krátce po nástupu Adolfa Hitlera k moci začala stavět takzvaná
sudetská silnice z Vratislavi až prakticky k hranicím, která výrazně snižovala možnost obrany západních
Krkonoš.
Dokončené i nedokončené
Dnes se veškeré památky na obranu Československa nacházejí
v I. zóně národního parku a proto je zde zakázán vstup mimo značené cesty. U jednoho z lehkých objektů při cestě
od Vrbatovy boudy k prameništi Labe je však zřízena informační tabule se základním popisem a určením této pevnůstky. Ostatní
stojí v kosodřevině ve stavu, v jakém byly
zanechány po odstoupení pohraničí v roce 1938 a lze na nich velice dobře sledovat postup výstavby.
Zatímco řopíky při Vrbatově boudě jsou
po stavební stránce prakticky dokončeny, u
Harrachových kamenů již většinou nebyl proveden zemní zához a kamenná rovnanina,
na západním úbočí Kotle chybí omítky a izolace a na
Lysé hoře nemá poslední vybetonovaná pevnůstka osazen ani
rám pancéřových dveří.
Ústup z hor a pokusná polární stanice Němců
Obranu
planiny Labe měla na podzim 1938 za úkol
třetí rota 2. hraničářského praporu pod velením poručíka J. Řehoře. Spolu s četou těžkých kulometů byla ubytována v
Jestřábích boudách – pěti nově chatách sloužících jako kasárna při Masarykově silnici. (
Vrbatova bouda byla vystavěna až v poválečných letech). Na přelomu léta a podzimu se zvyšovala aktivita jednotek
sudetoněmeckého freikorpsu. Tyto jednotky
obsadily několik bud na hraničních hřebenech, například
Petrovku. Velitel čety SOS štábní strážmistr Bohumil Zenger který velel úseku mezi
Labskou a
Špindlerovou boudou toto hlásil nadřízeným, ale s omezenými silami nebylo možno proti tomuto podniknou žádné kroky.
Ústup z hřebenů nastal mezi 7. a 8. říjnem. Hory se rozzářily desítkami ohníčků ale i větších požárů, jak ustupující jednotky ničily materiál, který nemohl být odsunut. Nešťastnou náhodou však
lehla popelem jedna z pěti Jestřábích bud, kde bylo vojsko ubytováno.
Další osudy zbylých čtyř bud stojí za zmínku – ve válečných letech sloužily jako
pokusná polární základna německé armády, jelikož zdejší okolí klimaticky nejvíce připomíná arktickou tundru (v Alpách je přílišná vlhkost vzduchu). Jedním z hlavních úkolů této jednotky byl kupodivu
chov vzácných loveckých bílých sokolů dovezených sem
z Grónska. Později zde vzniklo výcvikové středisko speciálních jednotek Wehrmachtu, určených pro
boj v severských oblastech. Osvobození se dočkaly již jen tři boudy – další byla zapálena v rušných květnových dnech roku pětačtyřicátého. Zbývající tři dožívaly bez větší údržby až do roku 1986, kdy shořely další dvě boudy. Jejich zbytek a trosky boudy poslední byly pak v září stejného roku rozebrány a
okolí navráceno přírodě.