Sirotčí hrad (Rossenstein) dostal svůj název podle rodu Wehingenů, feudálů švábského původu, jejichž jedna větev Sirotků se přestěhovala v první polovině 13. století z Rakous na Moravu.
Zříceniny působí velmi charakteristickým dojmem. Zanikl tedy zřejmě někdy před r. 1590. Jako zcela pustý jej označuje urbář z r. 1629. Hrad byl vybudován n
a dvou rozeklaných skalních útesech, oddělených hlubokou roklí, z níž je přístup do krasové jeskyně. Hlavní část spočívala na jižním skalním útesu. Dochovala se průčelní 2,5m silná a 8m vysoká zeď s jedním oknem, mezerovitě spojená se zbytky věže s třemi okenními oblouky nad sebou.
Romantická zřícenina Sirotčího hrádku a její typická silueta patří neodmyslitelně k
Pálavským vrchům jako Romeo k Jůlii. Ať již okolím jen projíždíte nebo se vydáte obdivovat krásy tohoto vínem vonícího kraje, všude na vás bude Sirotčí hrádek vykukovat.
Nevelký hrad z přelomu 13. a 14. století má velmi zajímavou dvoudílnou dispozici. Dominantnější podobu má hrad od západu, kde jakoby vyrůstal z vysokých a štíhlých vápencových skal. Hrádek se opravdu svou celkovou skladbou hodně přizpůsobil stávajícím skalám.
Jižní, známější část hradu, je přístupná od jihovýchodu, kde se dodnes na jižní stěně zachoval vstupní přístavek. Tato část zaujala přibližně trojúhelnou vrcholovou plošinu. Z této části se zachovalo zdivo takřka do výše prvního patra. Jen severní stěna této části podlehla zubu času. Tato část hradu tvořila
palácovou disposici s obytnou částí na východní straně (o čemž svědčí velké okno) a se zužující se částí k západu, kde na strmé skále vrcholí štíhlou zaoblenou věžicí.
Z druhé části hradu na nepřístupném severním skalisku se nedochovalo prakticky nic. Jen několik skromných úseků zdiva. Na úpatí kolem skal se rozkládalo valem a palisádou ohrazené předhradí tohoto hradu, po kterém dodnes zůstala jen obdivovaná cisterna na vodu.
Sirotčí hrádek můžete navštívit prakticky v kteroukoliv roční dobu,
je zcela volně přístupný. Stezka k němu vede buď přímo z obce
Klentnice, nad níž se hrad nachází, nebo při tůře z
Mikulova až na
Děvičky. Návštěva však opravdu stojí za to.
Se sirotčím hrádkem se váže i pověst
o rytíři Čičosovi, který patřil k řádu templářů. Na hradě působil jako kastelán. Když se mu měl narodit syn, přišel Čičosovi povolávací rozkaz jeho řádu. Kvůli narození syna však Čičos odmítl. Nedlouho na to se na hrad dostavil komtur, kterého Čičosova žena Růžena požádala, aby šel nově narozenému dítěti za kmotra. Podle tradičního zvyku jméno dítěte vybírá právě kmotr. Komtur nabídku přijal a dal dítěti jméno
Orphanus – sirotek. Po narození dítěte dal komtur popravit Čičose za zradu řádu a učinil tak Orphana skutečným sirotkem. Poté nechal popravit všechny obyvatele hradu (až na jednoho), zatímco
vdově po Čišosovi puklo srdce žalem. Komtur z hradu odjel a Orphana vzal s sebou. Ten když se po letech na hrad vrátil, nalezl tam jediného člověka – starce, kterému se kdysi podařilo uniknou komturovu hněvu. Když mu stařec převyprávěl, co se tehdy s jeho rodiči stalo, Orphanus zešílel a od té doby má po nocích jezdit na koni z hrádku na
Turold.