Bizár, fantasmagorie, absurdita, dílo šílence anebo kniha, kterou prostě musíte mít, protože v ní je opravdu, ale opravdu všechno: tak fanoušci
Josefa Váchala popisují jeho nejznámější a doslova kultovní dílo,
Krvavý román. Knihu, kde byl jediným autorem, ilustrátorem, vyřezávačem liter, tiskařem, vydavatelem (a pohříchu i čtenářem, jak sebekriticky dodával sám autor), Váchal vytvořil jako humornou parodii brakového krváku, žánru, který měl rád. Jak píše v kapitole
Krvavý román, jeho vymezení a povaha:
„…Výtka, že krvavými romány a jich četbou jitří se málo kritická část obecenstva, a též že obraznost čtoucích bývá vydrážděna popisováním četných vražd, dávno již životními zkušenostmi ad absurdum vyvrácena byla. Nehledě k tomu, že mezi jedním stem krváků nalezl jsem jich pouhých dvanáct, ve kterých počet vražd přesahoval číslo padesát; k tomu byly to vesměs romány loupežnické, kde v počtu tom zahrnuti jsou i padlí hromadně, při útoku vojáků na mordýře, nebo naopak.
Mordů úkladných neb připravených nalezl jsem v jednom stu krvavých románů celkový počet 2400 případů, průměrně tedy dvacetčtyři vražd v jedné knize. Mezi tím stem krváčků je však mnoho takých, kde počet vražd nepřevyšuje číslo 7, a to ještě při knize 800 stránkové. Ba, znám případy, kdy probíráte se již stránkou pětistou a posud jste o mord ani v podobenství nezavadili; nedočkavě dohltáte se konce, a ejhle! Jedna pitomá vražda korunuje celý, 786 stran silný, krvák. A pak: někteří mordové jsou tak způsobně líčeny a traktovány, nikterak mysl neurážejíce, že sám Jirásek, neb jiný z uznaných romanopisců, taktněji a vkusněji této nevděčné pasáže zhostit by se nedovedl…“
A tak
Josef Váchal napsal vlastní
Krvavý román: v padesáti kapitolách rozvíjí řadu dějových linek, které čtenáře zavedou například do mučírny, do udírny lidských těl nebo na tropický ostrov. Bizarní postavičky jsou často karikaturami Váchalových přátel, z nichž nejznámější je
škudlivý hrabě Portmon, který přebývá v
Portmoneu. Mezi nimi se obratně proplétá samotný autor, který v Krvavém románu vystupuje hned v několika rolích, zejména jako
dřevorytec Paseka. Ironickými šlehy se dotýká moderního umění, jezuitů, svobodných zednářů i komunistů. Podobně jako v jiných krvácích ani v Krvavém románu bídníci neujdou trestu, než se tak ovšem stane, stránkami protečou potoky krve.
„Vtipné jako vše, co V. napíše a nakreslí. Měl dělat ex libris, které by mu zaplatili, to nedělá. Ale nějakou legraci zadarmo, k tomu má vždy chuti dost,“ poznamenala si odevzdaně Váchalova družka, výtvarnice
Anna Macková, když jí autor z románu předčítal. A skutečně: ve stejném roce Váchal připravil ještě další podobnou knihu,
Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel, a v roce 1931 vydal monumentální cyklus dřevorytů
Šumava umírající a romantická. Milovník mystiky, okultismu a magie a obdivovatel baroka své knihy vydával jen v několika málo exemplářích, a tak například Krvavých románů bylo jen sedmnáct. V roce 1933 vydal
pojednání o Christianu Heinrichovi Spiessovi, autorovi loupežnických a strašidelných románů; to dosáhlo patnácti výtisků.
Váchalovo dílo plné smrti, běsů, utrpení a šílenství jeho současníci přehlíželi, a když o ně začal být v 60. letech zájem, Váchal už návrhy na uspořádání výstav odmítal. Osamělý podivín žil se svou družkou v nuzných poměrech a zapomenutý na jejím statku ve
Studeňanech u
Jičína a se světem se už rozloučil. Rezignoval pouze jednou, a tak v roce 1966 jeho přátelé uspořádali
soubornou výstavu na
Staroměstské radnici. Jistého uznání se mu dostalo až titulem zasloužilý umělec v roce 1969, jenže krátce poté jeho družka zemřela a o šest dní později ji následoval i Váchal. Oba jsou pochováni na hřbitově v
Radimi nedaleko
Studeňan.
Váchalovo dílo zůstalo na indexu až do roku 1989. Pokud se s ním chcete seznámit na vlastní oči, neexistuje lepší místo než
Litomyšl a
Váchalovo muzeum zvané
Portmoneum, kde před sto lety osobně vyzdobil stropy a stěny interiérů i nábytek fantastickými, sytě barevnými malbami. V domě žil úředník a sběratel umění
Josef Portman (1893–1968), velký obdivovatel a sběratel Váchalovy grafické, malířské i literární tvorby, a také předobraz
škudlivého hraběte Portmona. Před zničením malby zachránila
Národní galerie, která domek odkoupila od Portmanových potomků, a hlavně
Ladislav Horáček, obdivovatel Váchalova díla a zakladatel
nakladatelství Paseka. První román, který vydal, byl ten Krvavý, hlavně ale nechal restaurovat zdevastované interiéry. Do jednoho z nejoriginálnějších muzeí v Česku se první návštěvníci podívali v roce 1993.
Portmoneum není jedinou Váchalovou stopou v Litomyšli: další je
Váchalova ulička s trojicí prampouchů a
dům na nároží uličky a Smetanova náměstí.
Nadace Paseka nakladatele Ladislava Horáčka v roce 1998 nechala dům vyzdobit originálními sgrafity na motivy Váchalova románu. Vytvořili je čerství absolventi
restaurátorské školy v Litomyšli, dnes nejmenší fakulty
Univerzity Pardubice. A zajímavost? Sgrafita původně měla být rudě červená jako krev, což ale neprošlo přes památkáře; nakonec souhlasili s tlumenější červenou, která už ale během let hodně vybledla. Na zdech domu najdete nejenom
ilustrace z Krvavého románu, ale také různé citace. Trochu zavánějí
Járou Cimrmanem – ostatně se tu skví i slavný výrok „Kdo pil, umřel, kdo nepil, umřel taky“, a také
titulní list Krvavého románu s pirátskou lodí nad průchodem v podloubí. Další sgrafita, tentokrát podle grafik z
Váchalovy Ďáblovy zahrádky, zdobí maličký dvorek
restaurace Na Sklípku, kam vyjdete přímo z uličky, navíc se v domě můžete ubytovat: i
penzion se jmenuje přiléhavě váchalovsky
Paseka.