Kateřina Tučková je spisovatelka, dramatička, publicistka, historička umění a kurátorka výstav. Je nositelkou cen
Magnesia Litera, Ceny Josefa Škvoreckého a
Český bestseller, v roce 2017 jí byla Ústavem pro studium totalitních režimů udělena
Cena za svobodu, demokracii a lidská práva. Její knižní prvotinou byla novela
Montespaniáda (2006), větší pozornost čtenářů ale upoutal až román
Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2009) o dívce z
brněnské česko-německé rodiny. Tučková za ni získala čtenářskou cenu
Magnesia Litera.
Třetí kniha nazvaná
Žítkovské bohyně (Host, 2012) se pak stala bestsellerem, podobně jako
román Bílá Voda (2022). Příběh výjimečného rodu léčitelek z
Bílých Karpat se točí kolem Dory Idesové, která patří k posledním z rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila, vystudovala etnografii a rozhodla se napsat o bohyních rozsáhlou vědeckou studii. Dora postupně rozplétá osudy žítkovských žen a s překvapením zjišťuje, že ačkoli se sama bohyní nestala, je i ona nedílnou součástí tajemné tradice.
Kateřina Tučková si v Žítkovských bohyních vybrala originální téma, v němž dokázala spojit fikci s realitou, a prokázala skvělé vypravěčské schopnosti. Kniha byla přeložena do dvaceti jazyků a její divadelní adaptace uvedlo
Městské divadlo Zlín,
Městské divadlo Brno a
Divadlo pod Palmovkou v
Praze.
Nadšené ohlasy čtenářů ale rozhodně nesdílejí obyvatelé
Žítkové, rozlehlé obce v oblasti
Moravských Kopanic na
Slovácku u hranic se Slovenskem. Po vydání románu
Žítkovské bohyně životy místních starousedlíků i chalupářů obrátily naruby davy turistů.
V
Žítkové se tak neobjevila jen nová zvonička, ale také ploty a věci, které tu do té doby nebyly. Místní o bohyních a jejich tajemství mluvit nechtějí, vůči knize mají výhrady a magická místa doporučují hledat spíš v okolní krásné přírodě.