Společně se
Zlínem se po roce 1989 svých jmen zbavila i řada ulic: ze zlínské třídy Lidových milicí byla opět
Sokolská a Murzinova, pojmenovaná po partyzánském veliteli, se vrátila k původnímu názvu
Dlouhá; jméno tak s krátkou pauzou nezměnila od 16. století. Ani
Národní třída v
Praze to neměla jednoduché: z původního názvu Nové Aleje se stala ulice V alejích, V nových alejích, V stromořadí, Uršulinská nebo U Řetězového mostu. V letech 1870–1919 se název ustálil na Ferdinandově třídě, od roku 1919 (s krátkou přestávkou za okupace, kdy to byla třída Viktoria) nese jméno Národní.
Ulice, co střídaly jména
Ve
Zlíně vystřídala zřejmě nejvíc jmen dnešní
třída Tomáše Bati. Z původní Otrubné se v roce 1887 stala Potrubná, za první republiky Komenského, pak při přestavbě centra ve třicátých letech přišla na řadu třída Tomáše Bati, po druhé světové válce vystřídaná Stalinovou a po roce 1962 Revoluční. Stalinova samozřejmě existovala i v
Praze: jmenovala se tak dnešní
Vinohradská. Dřív se jí říkalo Říčanská a Černokostelecká, to podle toho, že mířila směrem na
Říčany a
Kostelec nad Černými lesy, v té době nesoucí název Černý Kostelec. Na přelomu 19. a 20. století dostala jméno Jungmannova a po přičlenění do té doby samostatného města Vinohrady k Praze (protože Jungmannova se už jmenovala jiná ulice) dostala název Fochova, po francouzském maršálovi z první světové války Ferdinandu Fochovi. Za druhé světové války se přejmenovala podle pruského maršála Kurta Christopha von Schwerin na Schwerinovu a po krátkém návratu k původnímu jménu Fochova se z ní stala Stalinova. Dnešní název Vinohradská nese od roku 1962.
Karlova Koruna
Přejmenovávání ale nebylo vynálezem polistopadové doby. Stavby z doby císaře Karla IV. často nesou panovníkovo jméno, namátkou
Karlštejn či
Kašperk, původně Carlsberg. Název se ale občas neujal, například v případě hradu, pojmenovaného na císařovu počest
Karlskrone. Hradu se mezi lidmi říkalo a říká dodnes podle původního jména kopce –
Radyně.
Jednoduché to neměl ani nejznámější rožmberský stavitel rybníků
Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Protože stavbu dnešního
rybníka Svět provázela spousta hádek a rozčilování a narazil i na potíže s měkkým podložím, začal mu říkat
Nevděk. Za většinu hádek prý mohlo to, že vinou stavby rybníka zmizela velká část
Třeboně, a to takzvané
Svinenské předměstí s kaplí i špitálem, což měšťané nesli velice nelibě. Na ostrůvku uprostřed rybníka dodnes připomíná starší zástavbu
dochovaná studna, která před stavbou rybníka bývala poblíž kostela sv. Alžběty.
Krčín obecně neměl se jmény svých rybníků štěstí: Vlkovický rybník západně od Třeboně mezi vesnicemi Vlkovice a Slavošovice pojmenoval
Pamatuj a
rybník Dvořiště u
Lomnice nad Lužnicí Věrný. Neujalo se ani jedno.
Baťov, Falknov a Frývaldov
Administrativní kroky spojené s přejmenováním ulice nejsou jednoduché, stačí jen pomyslet na výměnu veškerých dokladů i map. Přesto je to lákavá představa a první krok je jednodušší, než by se zdálo: často jen stačí na úřadu požádat o přejmenování. Podmínka, že ulice nebo náměstí nesmí být pojmenovány po žijící osobnosti, otvírá prostor pro
všeuměla Járu Cimrmana nebo
hrdiny Foglarových Rychlých šípů. V
Plzni například lidé žijí v ulicích Skautská, Foglarova, Tleskačova, Dušínova, Metelkova a Hojerova.
Složitější to je, když se přejmenovává celé město. Zlín zdaleka nebyl jediný, který přejmenovávacím procesem prošel. Například nedalekým
Otrokovicím se už ve třicátých letech mezi lidmi říkalo
Baťov; od června 1939 šlo o oficiální název. Dlouho ale nevydržel, po znárodnění Baťových závodů se město vrátilo k původnímu názvu. Podobně
Havlíčkův Brod se do roku 1945 jmenoval
Německý Brod,
Jeseník býval až do roku 1947
Frývaldov a
Sokolov nesl až do roku 1948 hrdý název
Falknov nad Ohří, a to podle původního německého názvu Falkenau, Sokolí niva či luh.