Národní třída v Praze

Národní ulice (dříve Národní třída) leží na rozhraní Starého a Nového Města, přibližně v místech kde dal v roce 1235 Václav I. ohradit Větší Město pražské, jak se tehdy Starému Městu říkalo. Před hradbou probíhal 15 až 20 m široký parkán s nižší parkánovou zdí a 25 m široký a 8 m hluboký příkop a val. Přes příkop vedly zprvu můstky dřevěné později kamenné, jimiž se vstupovalo do bran a branek. V místě kde dnes stojí Národní divadlo, se cesta poměrně příkře skláněla k Vltavě, tehdy k jejímu přírodnímu břehu. Zde bývala erární solnice a v jejím okolí byly neupravené parcely. Protější staroměstskou stranu zabírala do roku 1858 Ellenbergova cihelna a vápenice s přístavem. Ještě blíže k Vltavě byly lázně a později špitál.
 

Když se rušily hradby

Současná Národní třída začal vznikat po roce 1781, kdy byl zasypán hradební příkop. Její původní název zněl logicky – říkalo se tu Na příkopě. Po vysázení stromů se ujal název V alejích, pak V nových alejích, nebo také Ve stromořadí, aby byla ulice odlišena od Starých alejí, které byly na dnešní ulici Na Příkopech. Místo se začalo výrazně měnit – bylo vybudováno nábřeží a nové velkolepé klasicistní budovy od I. Ullmanna. V 18. století byla západní část Národní třídy nazývána Uršulinskou podle kostela a kláštera sv. Voršily (Uršuly).
 

Ferdinandova třída u řetězového mostu

Chvíli se ulici říkalo také U Řetězového mostu, protože právě v prodloužení třídy byl umístěn druhý pražský most přes Vltavu. Jak název napovídá, nebyl kamenný, ale řetězový. Potom se třída přejmenovala na Ferdinandovu, po císaři Ferdinandu V., který žil po své abdikaci v Praze a rád chodil po pražských ulicích. Zemřel roku 1875 na odpočinku na Pražském hradě a byl pokládán za přítele Čechů. Když bylo roku 1881 dokončeno Národní divadlo, Ferdinandově třídě se dostalo monumentálního architektonického zakončení. Z prostoru kolem divadla se stal „salon Prahy“.
 
Mimo divadla zde však vznikla řada významných budov a institucí, jako je například Topičův dům, Akademie věd České republiky, či kavárna Slavia v Paláci Lažanských. Ke konci 19. století (1885) tudy vedly i koleje koněspřežné dráhy, které se před řetězovým mostem Františka I. obracely po nábřeží zpět do centra. Na Ferdinandově třídě krátce bydlel hudební skladatel Bedřich Smetana (dnes je v domě fakulta AMU). Sídlila zde (a sídlí do dnes) i redakce Lidových novin, do nichž psal Karel Čapek. K zajímavým domům patří Platýz, dům Jana Plateyse z Plattenštejna, pak Sternberků. Významný pražský podnikatel a mecenáš Jakub Wimmer nechal přestavět celý tento komplex v obytný nájemný dům. Byl to prý první činžovní dům v Praze a snad také nejvýnosnější. Každou hodinu prý vynášel jeden dukát.
 
Celá třída se stala oblíbeným českým korzem, německé korzo bylo i nadále v ulici Na Příkopě. V roce 1919 se Ferdinandova třída přejmenovala na Národní.
 

Hitlerova Viktoria

Název Národní však neměl příliš dlouhého trvání. Za druhé světové války ji přejmenovali nacisté na třídu Viktoria, abychom věděli, že Adolf Hitler vítězí na všech frontách pro novou Evropu. A protože nezvítězil, vrátilo se jí v roce 1945 zase její národní pojmenování.
 

Bouřlivé události sametové revoluce

17. listopadu 1989 došlo na rohu Mikulandské ulice k známému zásahu složek Veřejné bezpečnosti proti studentům, čímž začala tzv. sametová revoluce, která znamenala definitivní konec komunistického režimu v Československu. Na tuto událost upomíná pamětní deska v podloubí Schirdingovského paláce, který stojí právě na rohu Mikulandské a Národní.