Všechno začalo
29. března 1899, kdy byla v
lese Březina u
Polné na
Vysočině zavražděna
devatenáctiletá švadlena Anežka Hrůzová z nedaleké Věžničky (tehdy Malá Věžnice). Vrah ji uhodil zezadu do hlavy, potom přiškrtil provazem a nakonec jí prořízl hrdlo ostrým nožem. Tělo ukryl do mlází a zmizel.
Její tělo se našlo 1. dubna na Bílou sobotu, kdy
na sto obyvatel z
Polné a okolí
zorganizovalo rozsáhlou pátrací akci po zmizelé dívce. Při ohledání mrtvé se objevila velká krvavá rána na krku, která připomínala tradiční „košérování“ –
rituální porážku, při které židovský řezník poráží zvíře za přísně stanovených podmínek. Pitva navíc prokázala, že byla panna. A právě shoda okolností, kdy šlo o
křesťanskou pannu, která vykrvácela na Bílou sobotu, na kterou ten rok připadl i židovský svátek Pesach, se stal důvodem, že vražda oživila jednu dávnou temnou pověru, totiž, že Židé přidávají do macesů, chleba pečeného na pesach, krev křesťanských panen.
Hilstnera odsoudili na základě nepřímých důkazů
Ačkoli v podezření bylo tehdy více osob, zatčen byl dvaadvacetiletý
Leopold Hilsner, Žid z
Polné, který se živil
potulkou a žebrotou. Jednalo se o
potížistu s podprůměrnou inteligencí. Podle něho se celé kampani začalo říkat hilsneriáda. Hilsnerovi přitížilo, že během vyšetřování i procesu několikrát lhal,
nikdy se ale nepřiznal a důkazy proti němu byly jen nepřímé. Přesto byl Hilsner 16. září 1899 odsouzen za spoluúčast na vraždě Hrůzové k
trestu smrti. V případu se
výrazně angažoval pozdější prezident T. G. Masaryk, který vystupoval proti antisemitským náladám a opětovně žádal věcné prošetření případu. První rozsudek byl sice v dubnu 1900 zrušen, ale v novém procesu u soudu v
Písku v listopadu téhož roku byl Hilsner znovu
odsouzen, opět na základě nepřímých důkazů, k trestu smrti za spoluúčast na vraždě Hrůzové, a navíc na vraždě Marie Klímové, která zemřela v roce 1898 také v lese u
Polné.
Slabinou obou procesů bylo to, že Hilsnera odsoudili pouze na základě svědectví a nepřímých důkazů, které navíc v případě vraždy Marie Klímové chyběly úplně. Nikdy se nepodařilo získat Hilsnerovo doznání nebo odhalit jeho komplice či přímými důkazy prokázat podíl na vraždách. Trest, který potvrdil i vrchní soud ve Vídni, zmírnil v červnu
1901 císař František Josef I. milostí na
doživotní vězení. Žádosti o revizi procesu, kterou nadále požadoval Masaryk spolu s dalšími významnými vědci a humanisty, však byly zamítnuty.
Milost Hilsnerovi, až na samém sklonku první světové války, v březnu
1918, udělil císař Karel I.
Kdo je pachatelem? Bratr Jan, deviant Zatřepálek, jirchář Pytlík anebo neznámý cizinec?
Kdo byl však skutečným pachatelem, se nikdy průkazně zjistit nepodařilo. Faktem je, že už k místu činu se nahrnulo takové množství lidí, že byla valná většina důkazů pošlapána a nenávratně zničena. Podle některých směrů pátrání
mohl být vrahem Anežky Hrůzové její
bratr Jan, který se s ní v den její smrti
pohádal kvůli věnu. Jan Hrůza však nikdy nebyl usvědčen a není dosud s jistotou známo, že by se sám někomu k činu přiznal. Hádky prý byly u Hrůzů na denním pořádku. Jan dlužil Anežce dědický podíl, který jí pro svou chamtivost nechtěl dát. Ráno po vraždě se šel
vyzpovídat do
kostela v Polné.
Na místě činu byl nalezen kus zednické zástěry a Jan byl zedník. Na pohřeb se dostavil s obvázanou pravou rukou a kondolence přijímal levou, krk měl obvázaný šátkem. Zajímavostí je také fakt, že
otec Hrůza také skonal (asi sedm let před Anežkou)
za záhadných okolností v lese, kde na něj údajně spadla kláda.
Mezi podezřelé ale patřilo i mnoho dalších. Například
František Pytlík, který se živil vyděláváním kočičích kůží, byl spatřen u lesa v době, kdy jím procházela i Anežka. Podezřelé byly i
krvavé skvrny na jeho kalhotách (neobjasnilo se, zda byly lidské nebo kočičí). Dalším z řady byl i
Vincenc Zelinger, podle svého spolubydlícího
z chudobince „lotr všeho schopný“. V den vraždy se vrátil na světnici až pozdě večer a ráno si objednal u hospodyně konev teplé vody, což nikdy jindy nedělal. Navíc zmizela i jedna jeho košile.
Podle očitých svědků vystoupil z lesa Březiny, kde byla
Anežka Hrůzová zavražděna, na Škaredou středu
neznámý cizí muž s holí v ruce – hůl se později našla u mrtvoly. Z místního tisku se lze také dočíst, že se roku 1900 okolím Saské Kamenice potuloval jakýsi
neznámý násilník, podle šatů zedník, který přepadl, znásilnil a zabil čtrnáctileté děvče. Připomeňme, že i u Anežčiny mrtvoly se našel kus zednické zástěry.
Podezřelá byla
série napadení dívek a žen, spojovaná s kriminální činností
polenského násilníka a
devianta Josefa Zatřepálka. Ten byl popisován napadenými jako muž s cvočkem v uchu – i on mohl být teoreticky vrahem Hrůzové. Spojitost s ním však napadla úřady
až v roce 1913, tedy čtrnáct let po vraždě. Sexuálně napadl pět žen a další čtyři oběti se mu podařilo znásilnit. Utočil na ženy a dívky všeho věku, od holčičky ve věku šesti let přes sedmnáctiletou dívku i třiapadesátiletou hokynářku. Kdo však vraždu opravdu spáchal se nikdy nepodařilo objasnit.