Nejstarší horské boudy vznikly už v polovině 17. století při kolonizaci
Krkonoš a používali je hlavně pastevci dobytka. Když naše nejvyšší hory objevili turisté, boudy se začaly postupně měnit v
jednoduché noclehárny s poctivým horským občerstvením: čerstvě nadojeným mlékem a chlebem s máslem, tvarohem nebo bylinkovým sýrem (vyhlášený prý býval ten z
Luční boudy). Další horské útulny, které vznikly v druhé polovině 19. století a zejména za první republiky, od počátku fungovaly tak, jak je známe dnes; před druhou světovou válkou jich na hřebenech stálo několik desítek. Jejich osudy jsou různé: některé se proměnily v hotely, jiné shořely, další přežily díky nadšeným boudařům.
Luční bouda je nejstarší a nejvýše položená
Když při rekonstrukci
Luční boudy v roce 1869 objevili v jejích základech kámen s vytesaným letopočtem 1623, odhadovaný letopočet jejího vzniku se o několik let posunul. Jenže
někdejší Wiesenbaude, Stará česká, Bílá nebo Stará Rennerova bouda uprostřed Bílé louky na prastaré, takzvané Slezské cestě přes hory, zřejmě stála už mnohem dřív, nejpozději od druhé poloviny 16. století. Dřív ji turisté často využívali při výstupech na
Sněžku, dokonce tu bývala i penězokazecká dílna a za druhé světové války výcvikové středisko wehrmachtu. Dnes se
nejstarší horská chata Krkonoš v nadmořské výšce 1410 m pyšní
nejvýše položenou restaurací a pivovarem ve střední Evropě, kde ochutnáte vynikající housky a koláče z místní pekárny. V zimě Luční bouda nabízí řadu
radovánek na sněhu od výletů na sněžnicích přes skialpinismus až po jízdy se sněžnou rolbou.
Martinova bouda téměř na konci světa
Jen o několik desítek let mladší je
Martinova bouda alias Martinovka; kolem roku 1642 se tu usadili lidé, kteří hledali útočiště před hrůzami třicetileté války. Vybrali si těžko dostupné místo téměř na konci světa, na jižním úbočí
Vysokého Kola nad
Martinovým dolem v nadmořské výšce 1288 metrů. Martinovka se proslavila několika zajímavostmi. Skutečnou atrakcí se stala
botanická zahrada s krkonošskou květenou, kterou na jižním svahu pod Martinovkou založil na přelomu 19. a 20. století
Jan Buchar, velký propagátor
Krkonoš. Část svého dětství tu prožila
slavná tenistka Martina Navrátilová (*1956), pojmenovaná prý právě po
Martinovce, a v sedmdesátých a osmdesátých letech se v okolí natáčely
zimní záběry pro slavné filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku či
Sněženky a machři.
Vrbatova bouda připomíná Václava Vrbatu
Přes
Martinovku vedla trasa slavného
závodu s tragickým koncem, při kterém v dubnu 1913 zahynuli
Bohumil Hanč s Václavem Vrbatou. Jejich příběh připomíná
Mohyla Hanče a Vrbaty, která stojí na Zlatém návrší kousek od
Vrbatovy boudy v nadmořské výšce 1400 m, v místech s překrásným výhledem do
Labského dolu. Samotná bouda patří k těm mladším, byla otevřena teprve v roce 1964. Zajímavé je, že "
Vrbatovka"
slouží pouze jako občerstvovací místo – nemá totiž ubytovací kapacity. Možná vás překvapí asfaltová silnice vedoucí až k boudě. Slouží jen veřejné dopravě v letní sezóně, v zimě je zasypaná sněhem a projet tu může maximálně sněžný skútr. Pro úplnost dodejme, že pro individuální motorizovanou dopravu je tato silnice uzavřena.
Hříběcí bouda na které sloužil Vlasta Burian
Mezi nejstarší krkonošské horské útulny patří také
Hříběcí bouda nad
Strážným; vznikla na konci 17. století na trase staré slezské cesty přes hřebeny
Krkonoš a kdysi se tu skutečně chovala hříbata. V polovině 20. století tu strávil téměř rok
herec Vlasta Burian. Za údajnou kolaboraci s nacisty byl poslán na nucené práce do severočeských dolů a po propuštění mu zakázali hrát. Na
Hříběcí boudu prý původně přišel asi na dva měsíce, ale nakonec se zdržel téměř rok a
léčil si tu šrámy na duši. Kromě toho
pásl krávy, jezdil hostům pro kufry, v místním konzumu popíjel žitnou s malinovou šťávou a snil o návratu na divadelní prkna. Jak víme, naštěstí se mu to podařilo.
Bouda Výrovka a Chalupa Na Rozcestí
Když napadne sníh, z
Výrovky často bývají vidět jen vikýře. Legendární chata nad
Pecí pod Sněžkou na významném horském rozcestí (a také na pomyslném rozhraní
západních a východních Krkonoš) v nadmořské výšce
1356 metrů vznikla teprve v
80. letech minulého století, ale i její historie je mnohem delší. Předtím tu dlouho stávala
malá tmavě červená chata, starší předchůdkyně opakovaně a za dramatických okolností
vyhořely. Docela první prý býval jednoduchý přístřešek, honosně nazývaný
Hotel Výrovka; stával tu už v 18. století. Kousek odtud na
Liščím hřebeni stojí
chalupa Na Rozcestí; podobá se
Výrovce a je to jedno z kultovních krkonošských míst, kde zaženete žízeň a hlad. V době, kdy je otevřeno, zde vaří z
typických regionálních surovin, takže ochutnáte třeba krkonošské kyselo, couračku a jiné polévky, houbového kubu, klobásy nebo borůvkové knedlíky a koláče.