V
neděli 8. listopadu 1620 po poledni došlo ke zvláštní situaci: na jedné straně
letohrádek Hvězda,
filosofická stavba na půdorysu pěticípé hvězdy, která měla být ztělesněním řádu a harmonie, na druhé pak
bitevní vřava. Při
bitvě na Bílé hoře se ten den po poledni střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského pod vedením
Karla Bonaventury hraběte Buquoye a armáda Katolické ligy v čele s vévodou
Johannem Tserclaesem hrabětem Tilly.
Prchat nedovedu, pravil král… a utekl
Fridrich Falcký, zvaný zimní král, v té době obědval na
Pražském hradě. Když se pak vydal obhlédnout situaci, někde poblíž dnešního
Strahovského kláštera spatřil prchající stavovské vojáky. Na nic nečekal a navzdory svému heslu
„Diverti nescio“
, česky překládaném „obracet neumím“ či „prchat nedovedu“ další den s rodinou i doprovodem opustil české království. Už nikdy se do něj nevrátil, ale v
Náchodě, kde strávil poslední noc na českém území, dodnes na náměstí objevíte
domnělou podkovu Fridrichova koně, ztracenou prý při kvapném útěku ze země.
Bílá hora: bitva na dvě hodiny
Podle historiků bylo na Bílé hoře zhruba po dvou hodinách po všem: při masivnějším útoku císařsko-ligistického vojska se špatně placené stavovské jednotky daly na ústup a začal zběsilý úprk k
Praze.
Ne všechno bylo tak, jak jsme se to učili ve škole, ale jedno je jisté:
Bílá hora byla symbolickým koncem českého stavovského odboje proti císaři a ovlivnila velkou část české historie.
Ačkoli se
bitva na Bílé hoře odehrávala v těsné blízkosti
letohrádku Hvězda, stavba v ní nesehrála žádnou významnou úlohu a také nedoznala velké újmy. V jejím sklepení si v sezoně lze prohlédnout
model bitvy, samotný
památník ale najdeme o kousek dál: na nezastavěné pláni jihozápadně od obory.
Nevysoká mohyla z tesaného kamene a hlíny překvapuje svou prostotou: vznikla až roku 1920 k 300. výročí bitvy. Mýtus, že Bílou horou skončila velká a slavná epocha českých dějin, si samozřejmě žádal větší pomník; návrhy na něj vypracovali například
sochaři Stanislav Sucharda, František Bílek či
architekt Josef Gočár. Nikdy na něj ale nebyly peníze.
K
mohyle na mírném návrší vedou z tří stran vyšlapané cesty a otvírá se od ní překvapivě široký výhled: uvidíte nejenom
letohrádek Hvězda a nedaleké
letiště Václava Havla, ale také
Říp a
Milešovku, za dobré viditelnosti pak i
hrady Bezděz a
Trosky.
Bitva má ale ještě jeden nenápadný památník: blízký barokní
poutní areál s kostelem Panny Marie Vítězné. Vznikl sice až v letech 1704–1730, ale jeho předchůdkyní byla starší
kaple sv. Václava s kostnicí, postavená v letech 1622 až 1624 právě na bývalém bojišti.
Sčítání mrtvých a nejkrvavější bitva třicetileté války
Jak velká vlastně byla
bitva na Bílé hoře? Uvádí se, že císařští měli asi 30 000 a stavovská vojska přes 20 000 mužů, ale přesná čísla známá nejsou. Neznáme ani počet mrtvých. Většina soudobých pramenů mluví o dvou až třech tisících padlých, ale k tomu je třeba připočítat vojáky, kteří zahynuli na útěku, když je dohnali nepřátelští jezdci, další se utopili ve
Vltavě.
Na našem území ale došlo během třicetileté války i k dalším bitvám. Jednou z nejkrvavějších byla
bitva u Jankova 6. března 1645. Švédská vojska pod vedením Lennarta Torstensona tehdy dokázala z boku obejít výhodně rozestavěnou císařskou armádu a zaútočit na její křídlo. Bitva tak přinesla zásadní zlom v průběhu třicetileté války: císařská armáda byla rozprášena, vrchní velitel Melchior Hatzfeld, hrabě z Gleichenu, padl do zajetí a švédský velitel Lennart Torstenson odtáhl se svou armádou na Vídeň. Zastavily ho však zprávy o mírovém jednání a nakonec po
neúspěšném obléhání Brna v létě 1645 válečná pole opustil. Ještě hůř ale dopadl
císařský maršál Götz, jehož dragounské jednotky uvízly mezi hustě zalesněným vrchem a rybníkem, kde je zdecimovala švédská dělostřelba. Maršál sám padl po boku svých vojáků, což dodnes připomíná rčení
„dopadl jak Kec (= počeštěný Götz) u Jankova“.
Císařská armáda u Jankova přišla zhruba o čtyři až pět tisíc mužů, bezmála stejný počet vojáků Švédové zajali. I oni sami utrpěli velké ztráty: mrtvých, raněných a nezvěstných byly přibližně čtyři tisíce.
Bitvu připomíná památník v polích mezi
Jankovem a
Ratměřicemi a
naučná stezka.
Bitva, v níž padl švédský král i Valdštejnův kůň
Jednou z nejdramatičtějších bitev třicetileté války byla
bitva u Lützenu nedaleko
Lipska 16. listopadu 1632. Pod
vévodou Albrechtem z Valdštejna zastřelili jeho
oblíbeného koně a jemu samotnému prostřelili nohu, švédský král Gustav II. Adolf na bitevním poli padl. Počty mrtvých se na obou stranách odhadují na čtyři až pět tisíc mužů.
Bitva ale měla ještě jednu tragickou dohru a ačkoli skončila remízou a žádná ze stran z ní nevyšla vítězně, významně ovlivnila naše dějiny. Poté, co byl při bitvě smrtelně raněn Valdštejnův věrný generál
Jindřich Gottfried Pappenheim, se část oddílů dala na ústup. Valdštejn přikázal dezertéry pochytat a postavit před soud. Nad důstojníky a náhodně vylosovanými vojáky z těch pluků, které předčasně opustily bojiště, padlo
sedmnáct rozsudků smrti – a dějištěm krvavého divadla se opět stalo
Staroměstské náměstí v Praze, dějiště
popravy sedmadvaceti českých pánů z 21. června 1621. Stejně jako o dvanáct let dříve i v únoru 1633 vykonal všechny rozsudky
staroměstský kat Jan Mydlář.
Švédský král přišel v bitvě
u Lützenu život, Valdštejna ale stála kariéru.
Okázalá poprava katolických důstojníků poškodila jeho beztak pošramocenou pověst u habsburského dvora, takže nedlouho poté jej císař tajně zbavil všech funkcí a prohlásil za zrádce. K
Valdštejnově vraždě v Chebu uplynul od druhé staroměstské exekuce pouhý rok.
Dvě bitvy u Lützenu
Pláně mezi Lützenem a Lipskem zřejmě mají pro válečné stratégy magickou přitažlivost: nebojovalo se tu jen za třicetileté války. Druhou bitvu zde 2. května 1813 svedl Napoleon Bonaparte v čele francouzského vojska proti pruské armádě.- Na místě smrti švédského krále v první bitvě u Lützenu se pamětní kámen objevil už den po bitvě, v roce 1832 pak nad ním byl vztyčen litinový baldachýn; místo se nazývá Schwedenstein. Nedaleko stojí kaple a malé muzeum.
- Krále připomíná také románsko-gotický kostel v Meuchenu; v památník Gustava II. Adolfa se proměnil roku 1912.