Jeden z posledních velkých řetězových mostů v Evropě, dnes známý jako
Stádlecký most, dal v letech 1847 až 1848 postavit podle
projektu Bedřicha Schnircha a Františka Josefa Gerstnera českobudějovický podnikatel Vojtěch Lanna. Původně vedl přes
Vltavu v Podolsku na silnici z
Tábora do
Písku, ale kvůli rostoucímu objemu dopravy a také strmému klesání a stoupání ve třicátých letech překlenul údolí nový a mnohem vyšší, 510 metrů dlouhý a 8,5 metrů široký železobetonový
Podolský most. Vedle sebe či spíše nad sebou oba mosty vedly plných osmnáct let, do roku 1960, než začalo napouštění
Orlické přehrady.
Řetězový most se stěhuje
Protože stařičký řetězový most by podobně jako několik stovek budov včetně
kostela svatého Štěpána v Těchonicích skončil na dně
Orlické nádrže, byl v sedmdesátých letech 20. století rozebrán a přemístěn do údolí
Lužnice. Za slovem „přemístěn“ se ovšem skrývá obrovská dřina: z údolí Vltavy do údolí Lužnice se postupně přestěhovalo 2 000 žulových kvádrů o váze 1 000 tun a 1 100 ocelových součástek, které představovaly dalších 100 tun. Každý kousek musel být pečlivě očíslován, aby se při opětovném sestavování dostal zpět na původní místo. Slavnostní otevření obnoveného
Stádleckého mostu se konalo 25. května 1975.
Nejslavnější řetězový most v Praze
Historie není spravedlivá: kdo mohl před 170 lety vědět, že se
Stádlecký most dožije třetího tisíciletí, zatímco dílo, které stavitele Bedřicha Schnircha ve své době proslavilo nejvíce, půjde k zemi už po šedesáti letech?
Most císaře Františka I. byl v
Praze po
Karlově mostě v pořadí teprve druhým trvalým mostem přes
Vltavu. Vznikl v letech 1839–1841 u dnešního
Národního divadla a jeho stavba stála přibližně 330 000 zlatých. Ze všech Schnirchových řetězových mostů byl největší: délka dosahovala 413 metrů, šířka mezi zábradlím byla devět metrů a most měl dvě části. Obě podpíral mohutný prostřední pilíř na
Střeleckém ostrově, založený na dřevěném roštu a na 156 dřevěných pilotách. Pilíř sloužil také pro kotvení řetězů: po každé straně mostu se táhly čtyři, jejich ložiska byla uložena ve věžích 10,5 metrů nad vozovkou. Povrch i zábradlí mostu byly ze dřeva.
Most, který spojil dnešní
Národní třídu s Újezdem a
Malou Stranou, byl považován za jeden z technických zázraků své doby a výrazně ovlivnil další rozvoj
Prahy, zejména
Smíchova. Záhy se ale přišlo na to, že má poměrně malou nosnost: když přes něj v roce 1857 vezly valníky železniční vagony z Ringhofferovy továrny na Smíchově k celnici na dnešním
náměstí Republiky, most se prohnul a rozhoupal. Těžké náklady se proto vrátily zpět na
Karlův most a i
městská dráha, takzvaná koňka, měla na obou stranách mostu konečnou; přes
Vltavu se zkrátka muselo chodit pěšky. V roce 1898 byl provoz na řetězovém mostě ukončen a jeho špatný technický stav nakonec vedl k rozhodnutí nahradit jej kamennou novostavbou.
Most císaře Františka I. (roku 1919 přejmenovaný na most Legií), byl otevřen v roce 1901.
Složitá údržba, řetězové lávky a podobné mosty
Řetězové mosty byly překrásné, ale měly spoustu slabin. Složitá byla hlavně jejich údržba: příčné nosníky mostovky se například musely pravidelně obracet, aby se neprohýbaly jedním směrem. Jenže 19. století řetězovým mostům přálo a o problémech se zatím nevědělo, a tak vyrůstaly jako houby po dešti. Z těch velkých už nezbyl ani jeden, ale například v
Děčíně dodnes stojí 30 metrů dlouhá
řetězová lávka, jedna z prvních staveb svého druhu v Čechách, která v rámci romantických úprav
zámecké zahrady v letech 1829 až 1831 překlenula náhon ze Zámeckého mlýna. Nosné řetězy jsou na jedné straně zapuštěny do skály (místa ukotvení kdysi zdobily lví hlavy), na druhé straně vedou přes portál z pískovcových kvádrů.
Staré řetězové mosty připomíná
most v Kostelanech nad Moravou, 84 metrů dlouhý a 4 metry široký se dvěma pětimetrovými portály. Jeho stavba byla zahájena v roce 1913, ale zprovozněn byl až v roce 1921. Hezkou novodobou tradicí je oslava betlémského světla, která se koná každoročně 25. prosince a při níž most rozzáří stovky svíček.
Díky vysokému portálu s pylony zakončenými pseudogotickými věžičkami s cimbuřími připomíná řetězové mostní pradědečky také
Štěpánský most přes Labe v Obříství. Byl postaven roku 1912 podle projektu Karla Šimka, pozdějšího profesora Vysokého učení technického v
Brně.
Víte, že…?
- První řetězové lávky nebo visuté chodníky vznikly již v 17. století v Číně, v posledních desetiletích se často staví pro pěší a cyklisty.
- První řetězový most v Evropě byl 110 metrů dlouhý a 5,5 metru široký most Union Bridge přes řeku Tweed ve Skotsku, navržený v letech 1820 až 1821. Svému účelu slouží dodnes.
- Most podobný našemu Stádleckému bychom se seriálem #světovéČesko nemuseli hledat nijak daleko: každý, kdo byl v Budapešti, zná Széchenyiho řetězový most. Jenže ačkoli se o něm píše a mluví jako o řetězovém, ve skutečnosti jde o most visutý. Byl postaven v letech 1839–1849 a je pojmenován po slavném maďarském politikovi Istvánu Széchenyim.
- Důstojný protějškem je Cliftonský visutý most (anglicky Clifton suspension bridge) nad kaňonem řeky Avon. Celosvětově proslulá technická památka a jeden z nejznámějších symbolů anglického města Bristol dokonce má vlastní návštěvnické středisko. Není divu: most navrhl významný architekt a konstruktér Isambard Kingdom Brunel a byl postaven v letech 1831 až 1864. Dokončen byl až několik let po Brunelově smrti a stal se tak jeho památníkem.
- Cliftonský most váží 1 500 tun, je celkem 412 metrů dlouhý a během přílivu se klene se přes řeku ve výšce 75 metrů. Slouží dodnes a denně po něm jezdí desetitisíce aut.
- Podle původních plánů měl být postaven v egyptském stylu a z vrcholků obou hlavních věží měly na most shlížet sfingy. Jenže pak došly peníze a na sfingy se rychle zapomnělo.