Letos si připomínáme 900 let od narození
Fridricha I. Barbarossy (1122 – 10. června 1190). Současná historie jej považuje za jednoho z největších středověkých císařů Svaté říše římské. Dožil se na svou dobu úctyhodných osmašedesáti let, byl ctižádostivý a prozíravý, měl mimořádné organizační schopnosti a skvěle si počínal na bojištích – to všechno byly vlastnosti velkých panovníků středověku. A také přebudoval starý
hrad v Chebu na císařskou falc a za pomoc v boji se severoitalskými městy v čele s Milánem 11. ledna 1158 na říšském sněmu v Řezně
korunoval knížete Vladislava II. českým králem.
Královská koruna pro Čechy
Fridrich I. nazývaný pro své rusé vlasy a vousy
Barbarossa neboli Rudovous byl císařem Svaté říše římské od roku 1155 až do své smrti o pětatřicet let později. Už o tři roky dřív byl říšskými knížaty zvolen římským a německým králem, v červnu 1155 jej papež Hadrián IV. korunoval v Římě císařem. Neobešlo se to bez problémů, proti nárokům císařského majestátu se vedle Římanů stavěla i další italská města v čele s Milánem.
Výpravy proti městským komunám do severní Itálie a obléhání Milána na sklonku léta roku 1158 se v císařově vojsku účastnil také
přemyslovský kníže Vladislav II. s velkou družinou českých bojovníků. Samotný Milán sice napoprvé dobyt nebyl, ale za pomoc na této výpravě obdržel český panovník z rukou císaře Barbarossy královský titul a korunu.
Český kronikář Vincentius, notář, kaplan a kanovník tehdejšího
kostela sv. Víta na
Pražském hradě, zachytil událost ve své kronice následovně:
„…téhož roku Vladislav, kníže český přišel s velmoži svými do Řezna k sněmu císařskému, markrabům a jiný knížatům určenému, kde přišlo u veřejnost, co tajně se bylo ujednalo; nebo císař pán ozdobil 11. ledna jmenovaného knížete pro jeho věrné služby přede všemi svými knížaty korunou královskou a z knížete učiniv krále takovouto jej ozdobou okrášlil.“
Nešlo ovšem o dědičný titul; prvním českým králem, kterému se podařilo korunu zajistit i pro své potomky, byl až o čtyřicet let později
Přemysl Otakar I.
Milán v obležení
Legendy o chrabrých českých bojovnících pod hradbami Milána samozřejmě přitahují mnohem větší pozornost než hodnověrná líčení kronikářů, a tak se vypráví například o otrávených šípech anebo o psychickém nátlaku. Češi už tehdy měli specifický smysl pro humor, a prý aby v obyvatelích města vyvolali dojem, že jsou nebezpeční lidojedi, na dohled od městských hradeb pekli na ohních lidské figuríny v životní velikosti z chlebového těsta.
K italskému tažení odkazovali původ svého erbu také zakladatelé
hradu Choustník na
Táborsku. Ve znaku měli
zlatý žebřík v modrém poli, prý jako připomínku toho, že jejich předek jako první dosáhl vrcholku milánských hradeb. Rodová pověst
pánů z Pardubic zase vypráví o odvážném Ješkovi, kterému přepůlila koně padající mříž v jedné z bran italského města. Ješek se do ležení vrátil i s kořistí pěšky a
Pardubice dodnes mají půlku koně od Milána v městském znaku – stříbrnou v rudém poli.
Císař v Chebu
Nejzřetelnější stopy působení
Fridricha I. Barbarossy v českých zemích objevíte v
Chebu, kde pro něj někdy po roce 1165 přestavěli starší hrad na
císařskou falc. Jde o jedinou ukázku tohoto typu středověkého hradu na našem území. Falce vznikaly především na území dnešního Německa a severní Itálie, a tvořily síť sídel, po kterých se panovník se svým dvorem pohyboval. Nevypadaly jedna jako druhá, ale měly určité společné znaky: býval v nich
královský palác s velkoryse rozvrženým sálem,
kaple a
obranná věž.
Císař skutečně
Chebský hrad často navštěvoval, pořádal tu říšské sněmy a prý zde pobýval také před odjezdem na
třetí křížovou výpravu o Vánocích v roce 1188. Zapojit se do křižáckého tažení na blízký východ v pětašedesáti letech nebyl šťastný nápad. Dnes bychom možná císaře popsali jako aktivního seniora, v tehdejší době ale šlo o starce. Na svou poslední výpravu v čele výkvětu říšské šlechty vyrazil v roce 1189, o rok později ještě vybojoval své poslední vítězství v bitvě u Ikonionu, ale krátce poté nešťastnou náhodou utonul ve vodách řeky Salef v dnešním Turecku.
Víte, že…?
- Ještě strastiplnější než poslední císařova výprava byla cesta jeho ostatků. Císařův syn Fridrich (1167–1191) se rozhodl splnit Barbarossův sen o dobytí Jeruzaléma, a tak jeho tělo (bez srdce a vnitřních orgánů, které byly pohřbeny blízko místa utonutí v kostele sv. Pavla v Tarsu) nechal podle obvyklých zvyklostí vložit před další cestou do sudu s octem. To ale v klimatických podmínkách Blízkého východu nefungovalo, a tak v Antiochii tělo vyňali ze sudu, maso oddělili od kostí, část pochovali v katedrále sv. Petra a kosti mrtvého císaře vezli dál ke Svatému městu. Nakonec Barbarossa svého cíle nedosáhl ani symbolicky; výprava skončila naprostým debaklem a smrtí císařova syna u Akkonu. Kosti velikého císaře nakonec byly uloženy v hrobce katedrály v Tyru.
- Fridrich I. Barbarossa je hrdinou mnoha legend: podobně jako o Blanických rytířích se o něm vypráví, že není mrtvý, ale spí se svými rytíři v jeskyni v pohoří Kyffhäuser na jižních výběžcích Harzu. Až havrani přestanou létat kolem hory, probudí se a prý vrátí Německu jeho starověkou velikost. Na místě stojí monumentální památník.
- Fridrichova vnučka Kunhuta Štaufská byla manželkou českého krále Václava I. a matkou Přemysla Otakara II.