Vozítko značky
Velorex patří mezi legendy československých silnic z let socialismu. Jediné homologované vozidlo s plátěnou karoserií na světě bylo spolu s trabantem zřejmě nejikoničtějším dopravním prostředkem bývalých socialistických zemí. Velorex sestrojili bratři
František (1914–1954) a
Mojmír (1924–2011)
Stránští, jinak opraváři jízdních kol a rodáci z
Veselí nad Moravou.
Maličkou tříkolku, která měla svou posádku chránit před rozmary počasí, začali vymýšlet už před druhou světovou válkou. První prototyp s trubkovým rámem potaženým koženkou sestavili v roce 1943 v
Solnici. Výsledek pojmenovali
Oskar, prý proto, že to byla KÁRa na OSe.
Poválečné plány bratrů Stránských škrtlo znárodnění průmyslu, takže se nakonec Velorexy začaly vyrábět až v padesátých letech v
dílnách Velo v
Hradci Králové. Bratrům se ale podařil dokonalý reklamní kousek, když tříkolku doprovodili reklamním heslem
„Tělesně vadní do šťastné budoucnosti!“ a představili ji světu jako nejvhodnější
vozítko pro invalidy. Z královéhradeckých dílen se posléze sériová výroba přesunula do větších prostor v
Solnici, rozrůstající se výroba ale zaměstnala víc dílen. Dřevěné podlahy se dovážely z pily a truhlářství v
Jedlové, blatníky se lakovaly v
Novém Hrádku, pedály pocházely z
Olešnice, další drobné díly se vyráběly v
Lupenici a v
Rychnově nad Kněžnou.
František Stránský v roce 1954 s prototypem Velorexu havaroval u
Zacharovce nedaleko
České Třebové a o dva dny později zemřel v
ústeckoorlické nemocnici. Na místě tragické nehody
Velorex club z
České Třebové odhalil malý pomníček.
Starší
Mojmír v roce 1955 z výrobního družstva odešel, v témže roce ale zkonstruoval ruční řízení automobilu, které se dalo použít ve všech typech tehdejších automobilů. Přestavbu si nechal patentovat a je známá jako
systém Stránský. V dalších letech se věnoval především zpracování a výroby z laminátů a termoplastů, i v tomto oboru byl autorem několika patentů a zlepšovacích návrhů.
Legendární Velorexy se vyráběly více než dvacet let a dokonce se vyvážely do zahraničí. Poptávka byla rozhodně vyšší než výroba, která se pohybovala od 120 kusů v roce 1959 až po tisícovku vozítek v roce 1963. Celkem bylo vyrobeno přibližně patnáct tisíc tříkolek a necelých patnáct set čtyřkolových modelů. Hadráky, které mnoha lidem sloužily jako normální dopravní prostředky a staly se součástí jejich životního stylu, měly řadu výhod. O koženkové karoserií se například tvrdilo, že „nebourá, ale leští“. Rozbít se dalo jedině skleněné přední okno, zbývající byla z plexiskla. Fandové Velorexů začali záhy pořádat srazy, jichž se dodnes účastní stovky vozů; nejznámější z nich je
jarní sraz Velorexů v
Boskovicích.