V roce
1949 slavil
Josif Stalin sedmdesáté narozeniny a v Československu se při té příležitosti konala řada oslavných akcí. Z celé země přicházely pro diktátora stovky darů. Na závěr roku pak bylo naplánováno zahájení výstavby jeho pomníku. Zadání soutěže znělo neuvěřitelně: I se soklem má Stalin shlížet na
Prahu třicet metrů nad úrovní
letenské stráně!
Soutěžní komisi se nakonec nejvíce líbil návrh na monumentální sousoší sochaře Otakara Švece. V popředí stál
Stalin vedoucí lid na zářivé budoucnosti, po jeho levé ruce byli
zástupci sovětského lidu –
dělník, vědec, kolchoznice a rudoarmějec, po pravici pak měl
zástupce československého lidu –
dělníka, rolnici, novátora a vojína. Komisi prý zaujalo to, že tento návrh jako jediný zobrazoval Stalina spolu s lidem, ostatní návrhy tvořily různé podoby Stalina nebo jeho busty. Komise kladně zhodnotila i to, že Stalinovi díky dalším postavám není vidět na pozadí. Přeci jen při zamýšlených vojenských přehlídkách by se neslušelo, aby vojáci pochodovali za zadnicí. Ostatně česká lidová tvořivost vykonala své: oblasti Letné se v té době neřeklo jinak, než „Záprdelí“.
Fronta na maso se táhla
Monumentální stavbu Pražané nazývali různě, nejčastěji se používala přezdívka
Fronta na maso. Zástup lidí za sovětským diktátorem totiž evokoval velké problémy se zásobováním potravin, které v 50. letech Československo zažívalo.
Zahájení stavby bylo spuštěno roku 1949 a megalomanská stavba se neobešla bez velkých problémů. Pomník měl být
vysoký až 15 metrů, jeho jádro tvořila
železobetonová konstrukce. Nezaostával ani podstavec, který měl podobné parametry. Zcela nový stadion pražské Slavie musel obřímu sousoší ustoupit sotva byl dostaven. Stavebná výbor se také usnesl, že bude
socha ze žuly, ovšem to s sebou neslo další potíže, jelikož na pompézní pomník bylo třeba
7000 krychlových metrů kamene (jen samotná Stalinova hlava vážila 52 tun). Doprava materiálu si vyžádala zpevnění několika mostů, a navíc začalo být jasné, že letenský kopec tak velkou zátěž neunese. Část
Letenské pláně musela být odbagrována a zpevněna železobetonovými piloty. Dodnes je
podzemí v místě, kde pomník stával, plné
obrovských sklepů s masivními sloupy. Komplikace výbor připravil i samotným autorům, kteří museli několikrát přepracovávat pořadí soch v sousoší a Otakar Švec byl nucen vymodelovat k sovětskému vědci
hlavu Mičurina a k českému
Fučíka.
Vzhledem ke všem těmto problémům (i mnoha dalším technickým komplikacím) byl
termín dokončení pomníku
neustále posunován a harmonogram stavby se pětkrát změnil. Samotné sousoší bylo nakonec utvořeno ze žlutobílých opracovaných žulových kvádrů na železobetonové konstrukci.
Autorem celého projektu byl sochař Otakar Švec a architekt Jiří Štursa, který řešil okolí pomníku a jeho podstavec.
Smutný konec autora i pomníku samého
Jak jsme již popsali výše, soutěž na Stalinův pomník vyhrál ke svému překvapení
Otakar Švec, který se do projektu (jako většina autorů)
přihlásil nedobrovolně – nikdo si v 50. letech nemohl dovolit odmítnout vytvoření pomníku vůdce SSSR! Strana na něj vytvářela obrovský tlak a Švec se obával, aby se tak monumentální socha nesesula do
Vltavy. To by pro něj totiž znamenalo doživotní kriminál nebo trest smrti. Své splíny začal
utápět v alkoholu a sexuálních výstřelkách. Psychický nátlak ještě vzrůstal neustálým
špehováním jeho osoby StB. Jeho žena Vlasta nakonec zálety svého muže a rozklad osobnosti nevydržela a spáchala sebevraždu otravou plynem. Zanedlouho ji následoval i sochař sám –
pár dní před slavnostním odhalením se taktéž
otrávil plynem. Tragickému osudu nadaného sochaře, který se proslavil sochou Motocyklista z roku 1924 se věnuje film Viktora Polesného Monstrum (2017).
Pouze rok po odhalení Stalinova pomníku se odehrál zásadní komunistický sjezd v Sovětském svazu.
Nikita Chruščov zde
odsoudil Stalinův kult osobnosti a jeho zločiny. Tím se vše zásadně změnilo a z léta oslavované osobnosti byl náhle tyran. Režim se musel náhle vypořádat se všemi symboly, které veřejně diktátora znázorňovaly. Tím značně utrpěl i lesk nového největšího sousoší Evropy a
komunistická strana musela vymyslet,
jak se megalomanského pomníku za 140 milionů korun zbavit.
K činu došlo roku
1962 (hotovo mělo být do oslav 45. výročí Velké říjnové socialistické revoluce), po sedmi letech od jeho postavení. Stalin byl postupně
„tajně“ odstřelován, ačkoli detonace prý byly slyšet po celé
Praze. Stalinova hlava byla odsekána ručně, zbytek pomníku byl odstřelen ve třech fázích. Byly k tomu potřeba
dvě tuny trhavin a dva tisíce rozbušek. Akce trvala několik týdnů a dlažební kostky a nepoužitelný materiál byly odvezeny do slepého ramene
Vltavy u
Rohanského ostrova.