V roce 1966 došlo při hloubení výkopu pro vodovod v
ulici Vladimíra Majakovského ve východní části
Čelákovic k objevu
lidských ostatků. Jak se později ukázalo, šlo celkem o
14 jedinců, z nichž jedna kostra měla neurčitelné pohlaví a zbývajících třináct antropologové určili jako mladé muže. Na první pohled bylo zarážející takzvané nepietní uložení ostatků, tedy v nestandardních polohách a se speciálními „zásahy“. Šlo o pozůstatky většinou
mladých mužů, kteří leželi
s rukama za zády, někteří měli
pokrčené končetiny, další
oddělenou lebku od zbytku těla. Jeden z nich měl dokonce zaražený dřevěný kůl do ramene. Na první pohled to vypadalo, jako by na nebožtících někdo vykonal
protivampyrické opatření. To se praktikovalo proto, aby se již mrtvý nemohl vrátit mezi živé. Uplatňovala se ve středověku a novověku proti široké škále navrátivších se duší (ale ne vždy muselo jít zrovna o upíry).
Prostor, kde bylo pohřebiště nalezeno, neslo již v 18. století název „
Mrchovláčka". Do roku 1950 šlo o pole. Nachází se na mírně od jihu k
Labi klesajícím přes dva a půl kilometru dlouhém svahu. Jeho povrch kryla vrstva hnědočerné ornice, pod ní pak následovala písčitá, místy hlinitopísčitá vrstva, do které byly hrobové jámy zahloubeny.
Vampýry se podle lidové tradice mohli stát lidé, kteří
nezemřeli přirozenou smrtí, nebo se již za svého života
odlišovali, ať už tělesnými znaky (náměsíčnost či levorukost) nebo povahovými rysy (mohlo jít o samotáře). A
popravenci či
sebevrazi do této kategorie zlých revenantů rozhodně patřili. Lidé se jich určitě báli a pohřebištím u šibenic se vyhýbali. Je tedy možné, že k protivampirickým zásahům na tělech popravených došlo i v
Čelákovicích.
Co když jsou čelákovičtí mrtví popravení zločinci?
S touto myšlenkou vystoupila zhruba před deseti lety archeoložka Pavlína Mašková a v poslední době se na její stranu přiklánějí i další badatelé. Středověké tresty využívaly široké škály zostřujících opatření. Jedním takovým bylo
nedopřát odsouzencům pohřeb do posvěcené půdy, a tak je kati či jejich pacholci zahrabávali v blízkosti šibenic. Stejné pravidlo platilo třeba pro sebevrahy nebo lidi
exkomunikované z církve.
Dnes navíc nedokážeme rozlišit, zda k některým zásahům na kostrách nedošlo při popravě. I skladba koster je zvláštní. Jen málokdy nacházíme výhradně mladé mužské jedince, a ještě v takovém počtu. Vědci se proto domnívají, že není důležité, zda se jedná o
hrob upírů nebo tzv.
šibeniční. Neboť ani tento druh hrobu se
nikde jinde na území ČR nenachází a v Evropě jich je pouze pár.
Kdo mohl být považován za upíra?
Za upíra byl většinou prohlášen jedinec, který se od ostatních odlišoval
fyzicky nebo svým
chováním – označení upír mohl dostat ten, kdo měl například husté a srostlé obočí anebo ten, který ho neměl vůbec. Člověk nápadně zubatý anebo ten, kdo se se zuby již narodil. Podezřelé byly dlouhé nehty, neobvyklý tvar hlavy, skvrny na kůži nebo nadměrně ohebné klouby…
Protivampyrické obranné prostředky nalezené na slovanských pohřebištích se projevují několika způsoby. Tělo „upíra“ bylo nejprve uloženo na boku, případně na břiše, aby
upír neviděl východ slunce. Někdy se domnělým upírům
svazovaly horní končetiny, dával se
roubík do úst, tělo se zatížilo kameny nebo se propíchlo
dřevěným kůlem. Ze smolných knih jsou známy případy, kdy kat otevřel po nějaké době hrob a většinou dobře zachovalé upírovo tělo bylo podrobeno silnějšímu zásahu, kdy došlo k
oddělení hlavy od těla. Mistr popravčí, který se v těchto metodách musel dobře vyznat, pak mohl do krku anebo do úst mrtvoly nasypat pro větší jistotu mák.