Solo Sušice býval jediným výrobcem standardních, domácnostních, krbových a reklamních zápalek v České republice, a to od roku
1839. Na počátku sušické sirkárny stál její
zakladatel Vojtěch Scheinost. Ve 20. letech 19. století "vyvandroval" z chudičké
Sušice do Vídně, aby se vyučil nějakému řemeslu. Stal se truhlářem a
vyráběl v sirkárně dřívka. Jeho budoucí
manželka Marie tu zase občas připravovala jinak
tajnou fosforovou směs na hlavičky zápalek. Když se spolu vrátili do
Sušice, dali své vědomosti dohromady a založili sirkárnu.
V roce 1839 se začala psát slavná epocha
sušické sirkárny. Pro další vývoj bylo určující, že do sirkárny vstoupil místní židovský obchodník Bernard Fürth, který v té době obchodoval po celé Evropě s peřím. V krátké době výrobu značně rozšířil a Scheinostovi nechal místo vedoucího. V tomto spojení sirkárna
na parních strojích vyráběla až do roku 1903, kdy se šest výrobců v Rakousko-Uhersku spojilo a založilo akciovou společnost Solo se sídlem ve Vídni. Mimochodem kvůli nemocem z povolání, zavedli Fürthovi u sušické sirkárny snad
první „závodní“ lázně u nás a také
první mateřskou školku.
Solo Sušice po vzniku Československa
Po vzniku Československa se do čela společnosti dostali
vnuci zakladatele Ernst a Bernard Fürthové, kteří spojili síly s další společností
Helios a jelikož značka Solo byla známější, celá skupina dostala její jméno.
Solo expandovalo od roku 1922, kdy došlo k fúzi, až do toho roku 1936 a postupně skupovalo významné
slovenské sirkárny,
polské sirkárny,
maďarské sirkárny,
jugoslávské sirkárny, takže Solo jako takové bylo významným hráčem na středoevropském trhu.
Po
skončení války, koncem roku
1945 se na společné poradě závodních rad zrodil návrh na vyčlenění sirkařských závodů ze znárodněného Spolku. Podle znárodňovacích předpisů se české sirkárny vyňaly z majetkové podstaty znárodněného Spolku a roku 1946 byl v dohodě s minstrem financí utvořen
národní podnik.
V roce 1971 přišel do Sola Stanislav Bojanovský jako konstruktér a v roce 1974 se stal šéfem Sirkárny. Na
automatických linkách se v těch dobách vyráběly
čtyři druhy zápalek. Standardní, kterých bývá v krabičkách kolem čtyřiceti, domácnostní ve větší krabičce, která obsahuje až 250 kusů, krbové – dlouhé až dvacet centimetrů a reklamní, které se trhají přímo z papírové krabičky. A
papírové byly všechny krabičky od roku 1984. Do té doby se v
Sušici vyráběly také ze dřeva. Naše zápalky měly tehdy vynikající pověst a vyvážely se do padesáti zemí světa.
Konec slavné sirkárny
Slavná éra sirkárny skončila až na konci roku
2008, kvůli silné konkurenci firem z Indie, Pákistánu i Číny, když už nedokázala konkurovat výrobními náklady.
Technologii prodala indické firmě a fungovala dál už jen jako obchodní subjekt. Poté se přestěhovala do
Brna, kde sídlí majitel celého čtyřicetihektarového areálu bývalého Sola Sušice. Továrnu na sirky, která do roku 1948 patřila k největším v Evropě, připomínají už jen
poslední tři opuštěné budovy a expozice sirkařství v
Muzeu Šumavy.