Po stopách šlechtických rodů: za Valdštejnovou šťastnou hvězdou do Jičína

Zatímco na samém začátku byl Albrecht z Valdštejna syn z chudé šlechtické rodiny, který se roku 1583 narodil na zapadlé tvrzi v Heřmanicích, na konci oslnivé životní dráhy, která se dramaticky uzavřela v roce 1634 úkladnou vraždou v západočeském Chebu, před námi stojí věhlasný český vojevůdce a politik, vévoda a velitel císařských vojsk. To, co se mezitím odehrálo, by vydalo na několik životních příběhů, ovšem nejznámější člen šlechtického rodu Valdštejnů to stihnul za padesát let.

Cestu ke dvoru a k zářivé kariéře si Valdštejn otevřel několika způsoby, například tím, že konvertoval ke katolictví a nechal si sestavit horoskop od dvorského astrologa Keplera. Právě na jeho okraji však objevíte nejdůležitější klíč ke šťastné budoucnosti, stručnou poznámku, v níž Valdštejn uvádí: "…v květnu 1609 jsem uzavřel sňatek s jednou vdovou..."
 

Doboví kronikáři zlomyslně psali, že se z touhy po majetku a kariéře se oženil s "vilnou starožitností", ale té údajné staré babě bylo v době sňatku pouhých 27 let. Ačkoli šlo o domluvené manželství, zřejmě bylo šťastné. Lukrécie, která do té doby žila na moravském venkově, svého manžela obdivovala a ctila. Představoval pro ni člověka z velkého světa, se zkušenostmi a přehledem, navíc světaznalý Valdštejn začal na jejích statcích záhy a hbitě podnikat a obchodovat se vším, co mohl zpeněžit. Když Lukrécie po pěti letech zemřela na tuberkulózu, Valdštejn sice neměl dědice, ale zato zdědil veškeré její statky – a nebylo jich málo. Právě ty se ty se staly důležitým základem pro jeho další obchodní a podnikatelskou činnost a též pro vojenskou a politickou kariéru.

V následujících letech se z Valdštejna stal onen tolik známý vojenský podnikatel, který se na pozadí třicetileté války vypracoval až na samý vrchol moci a dokonce byl podezírán ze snah získat českou korunu. Za zásluhy o prospěch habsburského domu byl odměněn vévodstvím meklenburským a zaháňským, císař Ferdinand II. povýšil jeho panství na knížectví a poté vévodství.

Rezidenčním městem Valdštejnovy šťastné země, "terra felix", se ovšem nestal Frýdlant, ale Jičín. Tady dodnes můžete obdivovat raně barokní architekturu zámku a Valdštejnské lodžie, letohrádku s terasovitě členěnou zahradou zvanou Libosad. Místo bylo projektováno jako centrum barokní krajiny, ležící na průsečíku linií spojujících Jičín, vrch Veliš a klášter Valdice.

Navštívít samozřejmě můžete i rodový hrad Valdštejn, zámek Hrubou Skálu, kam vévoda umístil své archivy, či zámek Sychrov, který získal jako konfiskát. Chcete-li však vidět místo Valdštejnova posledního odpočinku, musíte až do Mnichova Hradiště. Vévoda si sice přál po smrti spočinout v kartouzském klášteře ve Valdicích a také se mu to splnilo, ale záměr mu překazil císař Josef II., když v roce 1784 valdický klášter zrušil a přeměnil na trestnici. Valdštejnovy ostatky poté byly přeneseny do Mnichova Hradiště, do kaple sv. Anny v areálu bývalého kláštera kapucínů. Vévoda frýdlantský tu odpočívá po boku té, která dala jeho životu řád, smysl a nezbytný finanční impuls – zapomenuté hvězdy jménem Lukrécie, která i u renomovaných Valdštejnových životopisců vždy stojí ve stínu druhé manželky, urozenější a známější Isabely Kateřiny z Harrachu.