Pro mou vlast

Jakkoli se nová inscenace skládá ze dvou rozdílných částí, které vzájemně kontrastují a zdánlivě nemají mnoho společného, opak je pravdou. UPDATE 24 Hudba: indické, irské, marocké a izraelské balady, Bob Dylan, Markéta Dobiášová a Petr Zuska Choreografie: Petr Zuska Kostýmy a scéna: Pavel Knolle a Petr Zuska Světelný design: Petr Zuska a Tomáš Průcha Tančí: 2 sólisté Pražského komorního baletu Délka: 20 minut Toto slovo se dá z angličtiny přeložit jako aktualizace. Číslovka vysvětlení nepotřebuje. V roce 2019 jsem vytvořil dvanáctiminutové ženské sólo s názvem Fo(u)r One. Tedy ve smyslu “Pro jednu“ a zároveň “Čtyři v jedné“…, které se opíralo o čtyři balady z různých koutů světa. Ani nevím, jak jsem k tomu tehdy došel, nicméně tato miniatura končila metaforou, jasně odkazující na militantní aspekty, potažmo všudy přítomnost hrozby války mezi národy a kulturami. Není tedy jistě záhadou, proč jsem se rozhodl ten kousek právě teď inscenovat znovu a rozvinout ho obohacením o dalšího interpreta – muže a rovněž o dvě další písně. V prvé řadě neskutečně výmluvnou a ostrou protiválečnou píseň Boba Dylana “Masters of War“ z roku 1963. Podnětem pro tehdy dvaadvacetiletého Dylana byly tehdejší vojenské intervence Spojených států do jiných zemí a pochopitelně všeobecné napětí tzv. studené války. V dnešní době, kdy se opět chřestí zbraněmi o sto šest a i tam, kde reálná válka není se mír stává najednou sprostým slovem, mám pocit, že historická paměť lidstva snad ani neexistuje. Poslední písní se pak po “cestě kolem světa“ vracíme domů. Autorkou básně “Zloději krás“ z roku 2022 je investigativní novinářka Markéta Dobiášová, já jsem ji posléze zhudebnil. Ač je tato píseň v zásadě pozitivní inspirací a povzbuzením pro duši každého z nás a oproti Dylanovi proti ničemu prvoplánově nevystupuje, nese v sobě ostny dehonestace, nálepkování a diskriminace všech, kteří si dovolí nesouhlasit, či jen polemizovat s jedinou možnou “pravdou“. – PAUZA – FRAGMENT 24 Hudba: Bedřich Smetana Choreografie: Petr Zuska Scéna a kostýmy: Pavel Knolle a Petr Zuska Světelný design: Petr Zuska a Tomáš Průcha Projekce: Viktor Svidró Tančí: 10 sólistů Pražského komorního baletu a Baletu Praha Junior Délka: 30 minut Smetanův cyklus šesti symfonických básní Má Vlast vychází ze skladatelovy lásky k rodné zemi. Je oslavou krásy její přírody, významných národních pověstí a zčásti i reálných historických událostí. Jak však samotný název inscenace předesílá, nejde zde o zpracování kompletního díla. V rámci mé dramaturgie se jedná konkrétně pouze o Vyšehrad, Vltavu a malou kombinaci částí Tábor a Blaník. Tedy 2 věty kompletní, 2 další ve velké zkratce, tedy 4. Tedy opět 24, zároveň i však jako odkaz na letopočet narození skladatele – 1824 – přesně před dvěma stoletími. Smetanovo dílo vzniklo v době dozvuků národního obrození, tedy krom jiného i snah o národnostní uvědomění a sebeurčení. To skladatel cítil velmi niterně. V současné době postupujícího a vše prostupujícího globalismu, kdy jsou mnohé z takovýchto hodnot opomíjeny a relativizovány, kdy je jasně patrná snaha o zásadní omezení národních identit a státních suverenit ve prospěch jakéhosi bezpohlavního šedivého “superstátu“ za účelem vymazání historické paměti jednotlivých kultur, je třeba se k těmto kořenům vracet o to více. A to nejen připomínáním si oficiálních výročí a klaněním se kamenným bustám. Jde především o jakousi návaznost, principy a vnitřní motivace Smetany a dalších velikánů oné doby, které bychom měli současným uměleckým jazykem konfrontovat a tím je zachovat při životě… Téměř celá Má vlast byla komponována už v době Smetanovy naprosté hluchoty. Během několika let předchozích, jako vůdčí osobnost opery Prozatimního divadla, čelil ostrým společenským kritikám a často i výpadům osobního rázu. Na pokraji fyzických a psychických sil jej opustily poslední zbytky sluchu. Skladatel odešel z veřejného života a stáhl se do svého vnitřního, tichého, ale kreativního světa. Tam se začaly rodit noty a tóny jednoho z nejvýznamnějších opusů české hudební historie... Smetanovi dali lidé “jeho vlasti“ vypít nejeden hořký kalich. Za důstojnou pompézností Vyšehradu s moudrou věštkyní kněžnou Libuší, za jejím posvátným sňatkem s oráčem Přemyslem, za všemi s tím spojenými pohanskými rituály, za hravostí pramenů slévajících se v mohutný tok řeky Vltavy,…, za chorálem, nesoucím se husitským Táborem a za vojskem, které v čele se svatým Václavem vyjíždí z hory Blaník na pomoc národu..., za těmito všemi, z dnešního pohledu už možná těžko uchopitelnými, či uvěřitelnými příběhy, však stojí jednak silný archetyp národního povědomí, jenž je naší symbolickou DNA, ale zároveň i “nepatrný“ a naprosto autentický osobní příběh umělce – člověka z masa a kostí. To vše je symbolikou, která nám vzkazuje, že je třeba vnímat naše kořeny, svou kulturu a svébytnost a to bez ohledu na vnitřní sváry, nevraživosti a nejrůznější dobové společenské “konsenzy“ a hrůzy, které z toho často vzešly. A že v historii čas od času přijde moment, kdy to musíme říci dostatečně nahlas a pokud to bude nutné, za to i bojovat… Příkladů máme v dějinných osobnostech mnoho. Dlužíme to jak jim zpětně, tak zejména do budoucna našim potomkům a dalším generacím. Motto II. – Epilog Proč se nenávidět? Jsme na sebe napojeni, unášeni touž planetou, jsme posádkou jedné lodi. A jako je dobré, měří-li jednotlivé kultury své síly a podněcují tak vznik nových syntéz, tak je obludné, když jedna druhou pohlcují. Antoine de Saint-Exupéry Petr Zuska