Jedinečná přírodní památka Obora Hukvaldy se rozprostírá okolo hradního kopce na Hukvaldech a sahá až k vrcholu Kazničov (600 m.n.m), který tvoří její nejvyšší bod. Obora vytváří unikátní přírodní prostředí pro stovky druhů živočichů a rostlin, z nichž mnohé jsou odborníky velmi ceněny.
Obora na Hukvaldech byla založena již za biskupa Viléma Prusínovského (1565-1572). Zvěř byla v oboře
chována zejména pro biskupskou a kapitulní kuchyni v
Kroměříži nebo v
Olomouci. Největšího rozkvětu se dožila obora až v době mezi světovými válkami. Tehdy zde v žilo
550 daňků a 50 muflonů, pokusili se i o chov východoasijského skvrnitého jelínka siky, jehož stádo ale zcela zaniklo. Byly zde zbudovány
rybníčky a líheň pstruhů duháků, choval se
královský bažant. To vše včetně vynikajicího včelařství zaniklo
po druhé světové válce.
Poválečná doba oboře nesvědčila.
Větrná smršť roku 1957 navíc vyvrátila letité velikány, které pobořily na jihovýchodě zeď obory a
většina zvěře utekla do kozlovických lesů. K opravě provalené zdi došlo až po pěti letech. Obora byla tehdy rozšířena o 80 hektarů lesa na svahu Kazničova.
Ze zbylých asi 40 daňků se jich podařilo časem vychovat asi 200 kusů a 100 až 150 muflonů, protože se obora stala "
vyhraženou honitbou ministerstva lesního a vodního hospodářství pro vládní a zahraniční hosty" .
Dodnes jsou v oboře k zahlédnutí
všechny druhy zvěře, které si zde našly trvalý domov. Ve druhé polovině 70. let 20. století se vyjmenovávaly kromě
daňka i zajíci,
veverky,
kuny skalní a kuny lesní, tu a tam i
tchoř, lasičky kolčavy a hranostaj. V norách ve svazích hor
lišky a jezevci a v korunách stromů
dravci - káně lesní, krahujec, ostříž i jestřáb. Z ostatních ptáků tu žijí kavky, krkavci, divocí holubi (doupňáci), hrdličky a
dudci, dále datel,
žluna zelená a strakapoud,
sojky, kukačky,
bažanti a v rozvalinách hradu
sovy a přechodně i výr.
Od vstupní brány do obory vede asfaltová silnice až k
památníku Lišky Bystroušky, odtud je možno pokračovat buď doleva prudce do svahu na samotný
hukvaldský hrad nebo dále rovně po asfaltové silnici, která návštěvníka provede celou délkou obory. Cesta prochází přirozenou
pralesovitou částí, otevírají se zde
neznámé pohledy na hrad. Na konci obory se nachází bývalá
arcibiskupská hájenka, dnes sídlo správy obory.
Velkou
raritou obory je skupina 7 buků lesních (fagus sylvantica), vyhlášených za památné stromy. Tyto stromy, které měly mít převážně estetický charakter, mají
mimořádně mohutně vyvinutý kořenový systém. Ten je vlivem eroze ve strmém svahu obnažený a vytváří tak dojem neskutečného propletence. K neobyčejně krásným kořenům se váže i
legenda o pokladu, který je možná právě pod těmito kořeny zakopán.