Péťa Bajza, Antonín Bejval, Éda Kemlink, Čeněk Jirsák a
Zilvar z chudobince: to jsou hrdinové knížky
Karla Poláčka Bylo nás pět, která se odehrává v
Rychnově nad Kněžnou. A zatímco dnes jsou Rychnováci na Poláčkovo dílo patřičně hrdí, dřív mu nemohli přijít na jméno. Poláček patřil k hvězdné generaci autorů
Lidových novin a uměl psát opravdu skvěle. Protože kromě lumpáren ze svého dětství v knížce věrně vykreslil i své sousedy, mnozí se v knížce poznali. Rychnovské ostatně nahněval už o pár let dřív svým humoristickým románem
Okresní město. Co říkali na půvabnou knížku
Bylo nás pět se ale Poláček nikdy nedozvěděl: psaní dnes již kultovní knihy pro něj bylo únikem z těžké životní reality, kdy coby Žid čekal na transport do koncentračního tábora. Román dopsal na jaře 1943, ale poprvé vyšel až rok po jeho smrti, v roce 1946.
Řadu míst, o nichž Poláček v knize píše, už nenajdete: zmizel Zilvarův chudobinec v ulici Na Drahách i Bejvalovo povoznictví, popsané hned v prvních větách románu:
„Do školy chodím každý den kolem jednopatrového domu, na kterém je štít s nápisem Martin Bejval. A pod tím jest tiskacím písmem napsáno: Povoznictví a obchod uhlím. Ten nápis je modře a červeně vymalovaný a po obou stranách jsou zkřížená kladívka, což se mi velice líbí."
Stále ale stojí
Poláčkova škola anebo
dům na nároží Starého náměstí a Palackého ulice, kde malý Karel žil s rodiči a jeho tatínek tu provozoval koloniál. Na
Poláčkově náměstí stojí
spisovatelova busta a
Poláčkova lavička, zdobená štosem vyrovnaných knížek. V někdejší
židovské čtvrti se dochovala
synagoga s památníkem Karla Poláčka, jeho jméno nese i
hudební a divadelní festival Poláčkovo léto. Další akce, například oblíbené
Putování se Zilvarem, zase veselou formou ukazuje dětem i dospělým krásy Rychnova.
Nejznámější vzpomínkou na román je
sousoší pěti kluků (Zilvara poznáte podle žraloka na botě, Čenda Jirsák má u nohou psa Pajdu) v
Panské ulici nad
Starým náměstím. Autorem je profesor hořické kamenicko-sochařské školy
Michal Moravec a slavnostní odhalení se uskutečnilo v roce 2003 za přítomnosti režiséra televizního zpracování stejnojmenné knihy
Karla Smyczka a také představitelů klukovských rolí. Mimochodem, Rychnov byste ale v televizním seriálu nepoznali: pro filmaře bylo město příliš moderní, a tak se exteriéry natáčely především v
Kouřimi. A přestože leckdo tvrdí, že seriál je lepší než knížka, rozhodně stojí za přečtení. Posuďte sami:
„…Bůh ví, jak by to dopadlo, možná že bysme byli všichni po smrti, kdyby se náhle neobjevil jakýsi rolník, který byl rozzlobený. Rolník ten měl bič a křičel: “Holoto jedna secsakramentská, já vám dám plašit mně dobytek!”
Toho se nepřítel zalekl, protože ten rolník byl podle všeho náramný sprosťák a byl by nepřítele zmaloval. Tak Ješiňáci se dali na zbabělý útěk a rolník pravil, že každému přerazí hnáty, jemu je to jedno. A Ješiňáci utíkali pořád pryč, a když byli daleko, tak rolníkovi nadávali, ale nebylo jim rozumět.
My tedy šli domů a Éda Kemlink ztratil plány. Čeněk Jirsák plival krev a pravil: “Já to věděl, tak to máme. Já jsem nechtěl, aby ženské šly s námi, s nimi není žádná hra.” Jinak, pravil, by Ješiňáky porazil jako nic, ani desíti by se nelekl. Ptal se mne, jestli jsem neviděl, jak se na něho čtyři sápali a on jednoho po druhém složil. Já jsem řekl, že jsem to neviděl, a on se příšerně šklebil.
Já jsem pravil: “Na mne se nemáš co šklebit,” on však odvětil: “Budu se šklebit, schválně se budu šklebit,” tak jsem pravil: “Když se šklebíš, tak jseš opice,” pročež jsem mu dal jednu přes kebuli. On mně dal také jednu přes kebuli a tak jsme se fackovali.“
A mimochodem,
Kudy z nudy pro vás má ještě jeden výletní tip: zajděte se podívat na okraj města, kde mají dětští hrdinové „své“ ulice:
Bajzovu, Bejvalovu, Kemlinkovu, Zilvarovu i Jirsákovu.
Fajstovy se dočkal i nepopulární pan Fajst,
„…úředník na odpočinku, který nemá co dělat, a proto se do všeho plete. Nejvíce si všímá školní mládeže, které vytýká různé nezdoby. Hlavně na mne má spadeno, a já mu přece nic nedělám. Najednou se odněkud vyřítí, popadne mne za límec a baterkou mně svítí do uší, jestli je mám čisté. Nejsou-li uši řádně vymyty, pak vzkřikne: Ha! a vede mne zpátky k nám do kvelbu. Jemu je to jedno, jsou-li v krámě lidi, nebo ne, a křičí: „Podívejte se, pane velkoobchodníku, jaké zahnojené uši má váš synátor, hanba, hanba.“ Tatínek na to vece: „To víte, pane Fajst, dětí se člověk neuhlídá.“ Načež mně vynadá a panu Fajstovi se poděkuje, ale já vidím, že mu to není vhod, jenomže my jsme obchodníci, a pročež musíme být zdvořilí na všechny strany, kdyby se pan Fajst urazil, tak by nám nedal utržit. Já však nemusím být tak uctivý, protože jsem ještě malý a nemám z toho rozum. Možná že panu Fajstovi plivnu na okno. Nebo mu strčím do kapsy něco nemravného, například chcíplou myš. O tom budeme s Bejvalem pilně uvažovat.“