Na motivy svých knížek, vydaných postupně v letech 1974–1982, napsala
Věra Sládková pro
brněnské rozhlasové studio tři hry. Už tehdy režisérka
Olga Zezulová svěřila postavu tatínka malé Věrky
Stanislavu Zindulkovi. Když o pár let později režisér
Karel Kachyňa triptych Věry Sládkové zfilmoval jako televizní seriál pod názvem
Vlak dětství a naděje, Zindulka se podle svých vzpomínek vypravil na konkurz bez pozvání, protože roli tatínka prostě hrát „musel“.
Pokud seriál znáte, víte, že to byla jeho životní role. Annu Urbanovou, jeho druhou ženu, v seriálu ztvárnila
Helena Růžičková, roli Věrky, která vnímá okolní děje jako jakési přízračné divadlo a nechápe okolnosti, které naopak dobře chápe divák, hrály
Žaneta Fuchsová a
Tereza Brodská.
Knížky (které později vyšly souhrnně pod názvem
Malý muž a velká žena aneb Vlak dětství a naděje) i seriál najdete v různých databázích, knihovnách a televizních programech celkem snadno, zato Frývaldov z map České republiky už dávno zmizel. Město s vyhlášenými
Priessnitzovými léčebnými lázněmi se od roku 1947 jmenuje
Jeseník. Předtím se nazývalo
Vriwald, Frei vom Walde či
Freiwaldau, tedy místo zbavené lesa, česky Frývaldov. Po Mnichovské dohodě bylo město i s okolím připojeno k Německu a čeští obyvatelé je museli opustit, na Němce pak čekal odsun po druhé světové válce. Tečku za bouřlivými roky změn udělala právě poválečná změna jména, kdy se z německy znějícího Frývaldova stal český
Jeseník. Jen na zdejším
nádraží, odkud „vlaky dětství a naděje“ odjížděly, nevelká pamětní deska připomíná utrpení a odvahu těch, kterým teror sudetoněmeckých henleinovců znemožnil život v jejich domovech v pohraničí a museli utéct do vnitrozemí.
Básnířka, prozaička a dramatička
Věra Sládková ve své trilogii popisovala to, co dobře znala: její tatínek byl bývalý legionář, který po první světové válce pracoval jako listonoš. Od tří let žila ve Frývaldově, zemřela jí maminka, a v roce 1938 zažila s otcem a novou, nevlastní matkou vyhnání a divoký odsun při německých etnických čistkách.
Po ukončení školy pracovala jako knihovnice v
Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně, později se věnovala literární tvorbě a střídala brigádnická zaměstnání. Ve svých dílech se často vracela k válečným letům. Za podobenství o sledování státní bezpečností nazvané
Klec, které napsala v roce 1969, se jí komunistický režim řadu let mstil. Nesměla publikovat, dokonce i seriál Vlak dětství a naděje skončil na čtyři roky v trezoru.
Dnes sice kdekdo zná proslavenou větu Heleny Růžičkové alias Anny Urbanové
„Na těžkej život jsem já pes“, ale příběh je spojovaný hlavně s televizním seriálem; knížky zapomenuté moravské autorky zná málokdo.