Hlavní hrdinka prózy
Pavly Horákové Teorie podivnosti Ada Sabová je mladá vědkyně z Ústavu mezioborových studií člověka, kterou pronásledují zprávy ze
Šumperska. Stručné agenturní zprávy v knížce popisují zvláštní, podivné a někdy až bizarní události, které se na Šumpersku skutečně staly. Například:
Devětadvacetiletý muž ze Zábřehu na Šumpersku v úterý shodil ze schodů jednoho z členů policejní hlídky a poté ho kousl do nohy. Anebo:
Neznámý vandal poničil v noci ze soboty na neděli fasádu sportovního centra v Šumperku. Na obvodové zdi rozmazal mražené borůvky.
Ostatně i v
Městské knihovně v
Šumperku potvrzují, že o knížku
Teorie podivnosti je mezi čtenáři velký zájem a je nepřetržitě vypůjčená.
Pavla Horáková je spisovatelka, překladatelka, publicistka a rozhlasová redaktorka. Je autorkou nebo spoluautorkou osmi knih, jejím literárním debutem byla dětská detektivní trilogie o Hrobařících.
Teorie podivnosti, která vyšla v roce 2018 v nakladatelství
Argo, byla jejím prvním románem pro dospělé. Záleží jen na čtenářích, co si z knihy vyberou: vyprávění, vedené deníkovou formou, mísící živou hovorovou češtinu a vytříbený, kultivovaný jazyk. Podrobně zachycený všední život vypravěčky plný ironických postřehů. Groteskní obrazy panoptika výzkumného ústavu i české vědecké scény s řadou dalších dějových linií. Eseje o skrytých a tušených souvislostech našeho univerza. Nechybí ani melancholický milostný román, magický realismus a příběh, v jehož pozadí se záhadně splétají zdánlivé nahodilosti. A pokud vás román zláká k výletu do
Šumperka anebo na některé z mnoha popisovaných míst, bude to další bonus navíc. Co byste řekli třeba vycházce na
vltavskou náplavku v
Praze, do
Emauz a ke
smíchovskému Andělu, kam se Ada vydává na stránce 110:
…Na jiné skále o pár set metrů dál, kterou ovšem asanátoři staré Prahy nechali stát, se přede mnou k nebi vinuly dvě bílé betonové věže kostela Panny Marie při emauzském klášteře. Jako dítě jsem se jich bála. Příliš mi připomínaly socialistické sochařství z našeho panelákového sídliště. Působily na mě jako chladný kosmodrom necitlivě vsazený do staré zástavby. Trvalo mi dalších dvacet let, než jsem pochopila, že architekt, který vybombardovaný chrám v šedesátých letech dostavoval, vtiskl bílému dvojvěží podobu stojícího anděla. Od té doby se na kostel dívám s něhou a pohnutím. A tím víc mě dojímá, že na druhém břehu Vltavy, v místě, kterému se říká na Andělu, stojí na téže zemské rovnoběžce jiný dům v podobě anděla. Hledí na sebe, ty hrdé štíhlé stavby, a mezi nimi plyne řeka. Doufám, že jsou si navzájem sympatické. Ty dva anděly od sebe dělí necelých třicet let. V dějinách architektury bezvýznamný rozdíl. A z hlediska angelologie míň než mávnutí perutí. Kdo ví, co za siločáry se mezi nimi klene, a jestlipak spolu mluví jazyky andělskými? Trnul mi kořen jazyka, jak se mi sbíraly slzy iracionálního dojetí, zatímco jsem procházela jejich spojnicí.