Je až k neuvěření, že
zámek Červené Poříčí stojí jen pár desítek metrů od hlavní silnice z
Plzně do
Klatov, a přesto je téměř neviditelný. Dlouho totiž vypadal spíš jako zanedbaná a rozpadající se obří stodola, zakrytá velkou ohradní zdí. Možná za to může náhoda: lépe je totiž vidět ve směru od
Klatov do
Plzně, takže mnozí výletníci ho zaznamenali až při návratu z
dovolené na Šumavě, kdy už na prohlídku neměli čas ani náladu.
Červené Poříčí ale začalo znovu rozkvétat do bývalé krásy. Na
portálu Kudy z nudy jsme je zařadili například do
výběru červených zámků, kdy jedině
Červené Poříčí,
Červená Lhota a
Červený zámek v Hradci nad Moravicí se vzorně drží červených tónů ve jménech i barvách fasád.
Renesanční zámek a bouřlivák Mikuláš
Proč se z Poříčí stalo
Červené Poříčí? Prý kvůli velké střeše, jejíž pálená krytina zářila sytou červení do dálky. Jisté je, že v prvních zmínkách na počátku 14. století se psalo jen o Poříčí, samotný zámek je mladší, stavěl se až po roce 1606, kdy
„…tvrz Poříče se mlejnem a dvorem a stodolami, chlívy, maštalemi, vobilnicemi...“ do základů vyhořela. O majitelích panství,
rodu Šiců z Drahenic, mimořádně úspěšných a dobrých hospodářích, se v kraji dochovalo výstižné pořekadlo
„…Borovský jemnostpán Koc má peněz moc, Poříčský jemnostpán Šic, ten jich má ještě víc.“ Datum nad vchodem pak prozrazuje, že
zámek s lombardsko-saskými štíty, průjezdem vedoucím na nádvoří zaklenutým hřebínkovou klenbou, polygonální věží v nároží a kamenným ostěním oken byl dokončen v roce 1611, to už se ale nad rodem Šiců stahovala mračna. Poslední z Šiců, Mikuláš, byl vyhlášený bouřlivák a rváč. Několikrát dokonce stanul před soudem, aby se zodpovídal „pro výtržnost a pych“, Petrovi ze Svárova dokonce v potyčce probodl ruku. Se svou povahou nemohl chybět ani u českého stavovského povstání v roce 1618, za něž sice nezaplatil životem, ale přišel o dvě třetiny majetku – a to včetně poříčského panství.
Zámek jako správní středisko panství
Z dalších majitelů stojí za zmínku
plukovník Filip Adam z Kronberku, po němž se Poříčí nějakou dobu jmenovalo Korunní,
Thörringové, kteří na zámku udržovali docela rušný společenský život, a nakonec
bavorský vévoda Franz Klement, který v druhé polovině 18. století na
Červeném Poříčí provedl menší barokní úpravy. V rozmezí let 1805–1918 se panství stalo součástí korunních statků a patřilo přímo vládnoucímu habsburskému rodu. Zámek sloužil jako správní středisko dominia s dvaadvaceti vesnicemi a
městečkem Roupov, deseti poplužními dvory, pivovarem, pilou, mlýnem a lomem na vápenec, o které vrchnost vedla spory s
klášterem v Chotěšově.
Po vzniku Československé republiky zámek přešel do státního majetku a byly tu kanceláře státních lesů, od roku 1997 o něj pečuje
Národní památkový ústav.
Zámecká zahrada s výhledem na Šumavu
Zámek
Červené Poříčí se pomalu probouzí a čeká na své znovuobjevení. Ačkoli rušný společenský život v jeho zdech již dávno utichl, v postupně upravovaných interiérech možná zaslechnete dávné ozvěny slavných granátnických plesů i vystoupení dvorních trubačů. Obdivovat můžete hlavní bránu s barokními sochami i okna, dveře a omítky stylizované do 19. století, kdy po velkých požárech mezi léty 1842 až 1847 na zámku probíhaly poslední úpravy.
Místem, na které nesmíte zapomenout, je
zámecká zahrada. Volné travnaté plochy oživují květiny, ovocný sad a
gloriet s oranžerií, které společně s rozsáhlým přírodním krajinářským parkem nabízejí různé tajuplné průhledy. O malebné pozadí se postarají majestátní kopce
Švihovské vrchoviny, lemující
údolí Úhlavy, od
Tuhoště přes
Běleč,
Řičej a
Doubravu až po
Klatovskou Hůrku s barokním kostelem sv. Martina a malou rozhlednou. To už ale jste na okraji
Klatov a za nimi vás čeká
Šumava.
Konec
- O saské renesanci se často mluví také jako o severské renesanci – a právě na sever se také vypravilo #světovéČesko. Srovnání pro zámek Červené Poříčí jsme našli v Lotyšsku, na radničním náměstí v historickém centru někdejšího hanzovního města Rigy.
- Dům Černohlavců / Melngalvju nams byl postaven v první třetině 14. století jako místo setkání a banketů bratrstva Černohlavců, cechu svobodných německých kupců v Rize. Hlavní práce proběhly v letech 1580 a 1886.
- Opulentní fasáda se mnohokrát měnila, zcela zničena byla při bombardování za druhé světové války. Dnes opět září, ovšem neméně krásné jsou interiéry, místo konání společenských akcí a koncertů vážné hudby. Jsou tu malované stropy a křišťálové lustry, přesné repliky židlí a sedacích souprav z 19. století, sady zbraní a brnění, portréty šlechty ve zlacených rámech, vitráže s barevnými ornamenty a další detaily reprezentující umění místních řemeslníků a restaurátorů.