Tradice
vorařství představuje tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. I když voroplavba jako komerční doprava dřeva v souvislosti se stavbou přehrad zanikla,
tradice spojené s ní
jsou stále živé a předávají se mladším generacím. Jde nejenom o
řemeslné postupy při stavbě voru, ale i o znalosti spojené s jeho
navigací po řece, a v neposlední řadě i o specifickou kulturu s touto tradicí spojenou, osobité
zvyky a vorařskou slovesnost otisknutou do plaveckých
písní a
plaveckého slangu.
První zmínky o
voroplavbě na Vltavě jsou datovány do
11. století. Předpokládá se, že voraři pluli na všech tehdy splavných řekách, jimiž byly
Vltava,
Malše,
Lužnice,
Nežárka,
Otava,
Sázava,
Berounka,
Divoká Orlice,
Tichá Orlice a
Labe. Vorařství patřilo mezi vážená,
uznávaná, ale i
nebezpečná povolání. Postupem času voroplavbu vytlačil rozvoj železnice a na
Vltavě ji pak definitivně zamezila výstavba
Vltavské kaskády. Ačkoliv dnes již komerční voroplavba zanikla, tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména s
výrobou vodních plavidel, je stále udržována. Podíl na tom mají vltavanské
spolky v Praze,
Davli,
Štěchovicích,
Kamýku nad Vltavou a
Purkarci, které na tradice vorařů navazují.
Nominaci
vorařství schválil 1. prosince 2022 mezivládní Výbor pro ochranu nemateriálního kulturního dědictví na svém 17.
zasedání v Maroku. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO bylo
předchozí uvedení na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Stejný zápis musely podniknout i ostatní vorařské spolky z jednotlivých zemí, které se podílely na návrhu nominace. Po něm následovalo zpracování a předložení
nadnárodní nominace vorařství pod názvem
„Timber rafting“.
Jak se dříve plavívalo na Vltavě?
Plavci si své vory
sami stavěli ze stromů, které někdy i káceli (v době vegetačního klidu od prosince do konce února). Poražené kmeny v lese odvětvili, zbavili kůry, částečně upravili a dovezli k řece na vaziště, kde je ukládali do tzv. šárů.
Koncem března, hned jak to počasí dovolilo,
klády navalili do vody a vázali z nich vory, z nichž pak sestavili pramen. Zkušeným plavcům to trvalo tak tři dny.
Plavec obvykle
během sezony splavil
dvacet až pětadvacet pramenů, plavbám se říkalo rázy. Za jak dlouho se vor dostal do
Prahy, to záleželo na vodě. Plavci rozeznávali vodu malou, vodu břežní neboli normál, vodu rozmarní a záslapní. Nejraději měli
břežní vodu; z
Čeňkovy Pily to při ní trvalo do
Prahy 4 – 5 dnů, z
Týna nad Vltavou pak jen
tři dny. Při
rozmarní to bylo ještě o půl dne kratší, ale plavci tuhle vodu neměli rádi, protože se hodně nadřeli. A při
záslapní vodě si na voru prakticky neodpočinuli. Plavilo se i z
Vyššího Brodu – za dobré vody plavci dojeli do
Českých Budějovic za 1 den, z
Českých Budějovic do
Prahy se pak nejrychlejší vory dostaly za 45 hodin. Byly ale i případy, že plavba trvala celý týden nebo i déle. Vše záviselo na stavu vody.
Každý pramen ovládalo
tři až sedm pomocníků a
vrátný, který
vor řídil. Byl to plavecký kapitán, který musel
složit přísné zkoušky, které ho opravňovaly k plavbě na určitém úseku řeky. Svůj úsek musel vrátný znát doslova "jako své boty" – každý balvan, každou peřej a měnící se proudy. Každý pramen musel mít
označení firmy, která dřevo plavila. Vrátný odpovídal za lidi i dřevo. Plavba končila obvykle v
Praze na Výtoni, kde se dřevo vytínalo – od roku 1088 se zde platilo clo ze dřeva splaveného po
Vltavě.