Jediný český král, který nepocházel z panovnické dynastie, byl roku 1458 zvolen českou šlechtou pro své diplomatické předpoklady vládnout náboženskými válkami rozpolcené zemi, utrakvistům i katolíkům. Kromě obnovy politické jednoty své vlasti usiloval i o vytvoření mezinárodního obranného spolku evropských panovníků proti Turkům na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem.
V květnu roku 1464 vyjelo z Prahy do Francie za králem Ludvíkem XI. poselstvo vedené Antoniem Marinim a Albrechtem Kostkou z Postupic, fojtem Dolnolužickým. Velikou cestu po dvorech evropských vladařů podniklo české poselstvo v čele s Lvem z Rožmitálu, švagrem Jiřího z Poděbrad. Z Čech vyrazilo v listopadu roku 1465 a vrátilo se až za půl druhého roku. V roce 1467 se v Jiříkových službách vypravil za francouzským králem Ludvíkem XI. a milánským vévodou Mariem Galeazzem Sforzou Gosvin Špan, opat kláštera v Neuzelle. Myšlenka mírové „evropské unie“ však byla v 15. století nereálná a ztroskotala na nezájmu monarchů a odporu papeže.
Vzdal se také svého snu o nastolení poděbradské dynastie. Když země potřebovala pomoc Polska, nabídl trůn synovi polského krále. Jiří z Poděbrad povýšil zájmy českého království nad své vlastní a zařadil se do galerie největších osobností našich dějin.
Co bylo postaveno nebo obnoveno za Jiřího z Poděbrad?
Během vlády Jiřího z Poděbrad pokračovala na Starém Městě Pražském výstavba
kostela Panny Marie Před Týnem. Vzhůru se zdvihalo jeho
velkolepé západní průčelí obrácené do Staroměstského náměstí a k radnici Starého Města Pražského.
Z doby Jiřího z Poděbrad pochází i
vnější opevnění a brána na hradě Liticích, který byl Jiřího osobním majetkem.
Jiří z Poděbrad se pokládal za potomka Bočka z Obřan, zakladatele
kláštera cisterciáků ve Žďáru nad Sázavou, i když byl ve skutečnosti potomkem Bočkova bratra Kuny, od něhož se odvíjel rod pánů z
Kunštátu. V rodové posloupnosti kotvil zvláštní vztah krále Jiřího ke klášteru ve Žďáru nad Sázavou. V duchu staré rodové tradice se cítil být
patronem a ochráncem starého opatství, jeho druhým zakladatelem tzv. „štiftéřem“. Sám
proto dal znovu do Žďáru povolat cisterciáky, kteří klášter opustili za husitských válek. Dbal i o
obnovu zpustošených a poničených klášterních budov a o restituci starého klášterního majetku.
Bylo takřka samozřejmostí, že čeští vladaři věnovali svou přízeň pražskému metropolitnímu
chrámu sv. Víta. V něm byl Jiří z Poděbrad
korunován a tady byl také po své smrti
pohřben.