První
skautský tábor se odehrál v létě
1912 v lesích u
hradu Lipnice, kam se svými svěřenci z
pražské žižkovské reálky vyrazil středoškolský profesor
A. B. Svojsík. Nápad se ujal a příští rok už v létě tábořilo patnáct junáckých skupin. Skauti, kteří vyrazili ke
Kácovu na břeh
Sázavy, tábořili na velmi vlhké louce, a tak se rozhodli místo jehličí nebo slámy využít slamníky. Ty ale byly nepřetržitě navlhlé, navíc se nesměly dotýkat celty, jinak by do stanu teklo. Vedoucího
Jana Pulkrábka napadlo využít
zlepšovák, už dřív vyzkoušený rakousko-uherskou armádou: vojáci si totiž stany v zákopech podkládali nízkými prkny. Skauti si pod slamníky položili krajinky, kolem nich vztyčili ohrádku z prken a stan připevnili na ni. Tím se prostor ve stanu zvětšil a zároveň slamníky přestaly provlhat.
První podsadový stan byl na světě.
Hned další rok se nápad mezi skauty rychle rozšířil, oproti prvnímu táboru se ale
podsady postupně výrazně zvýšily. Staví se obvykle asi metr vysoké, takže se do každého stanu se pohodlně vejdou
dvě vyvýšená lůžka. Během 20. století se podsada stala
standardním vybavením letních stanových táborů – nápad, který
jinde na světě nenajdete.
Změnu přineslo až nové tisíciletí, kdy se zkrátila obvyklá délka táborů a také stoupla cena dřeva. Krajinkové podsady, které by si táborníci první den tábora museli sestavit sami, jsou už výjimkou. Organizátoři táborů většinou využívají
skládací podsady, které se po skončení tábora složí a počkají zase na další léto.